Arménský klistýr, aneb cestování naruby

Arménský klistýr, aneb cestování naruby
Dál, než v Arménii jsem od domova nikdy dřív nebyl. Cestoval jsem dost, ale vrátit se zpět domů, nebo aspoň se dostat k civilizaci bylo skoro vždy snadné. Při cestování po Evropě špatná připravenost nemusí znamenat konec výletu, zranění v horách se dá snadno řešit (Pokud se zrovna neleze na Mont Blanc) a když už vše selže, holt se nedá nic dělat a zavoláme rodičům a oni nás už z toho nějak vysekají. Zvykl jsem si tyto podmínky považovat za samozřejmý standart. O to větší m skokem pro mne bylo cestování pro Arménii. Celý cestovatelský proces se prostě musel uchopit za úplně jiný konec. Dostali jsme se do prostředí, kde málokdo mluvil anglicky, kde žádné nápisy nebyly latinkou, kde autobusy neměly jízdní řád a kde musí jeden spoléhat na druhého. Dost nepříjemně jsem vnímal také fakt, že Arménie je obklopena více, či méně nepřátelskými státy a je napůl ve válečném stavu. Jinak řečeno, když něco vypukne, není moc kam utéct. Člověk si však zvykne na všechno, a my jsme nebyli výjimkou. Expedicí jsme propluli s lehkostí a úsměvem na tváři.
Dalo by se říct, že nás v mnoha situcích provázela štěstěna. Aby také ne. Štěstí přeci přeje připraveným. A že my jsme skutečně připraveni byli a to nejen vybavením, ale i psychicky. Asi každý z nás měl před odjezdem trochu obavy ze skupinových ponorek a neshod mezi jednotlivými členy expedice, ale možná právě tato společná obava nám pomohla si uvědomit, jak důležitá pro každého z nás skupina je a jak důležitý je každý jeden člen pro skupinu. Přišly chvíle, kdy bychom jeden druhého nejraději přerazili. Třeba když někdo koupil expediční mikiny o dvě čísla větší, nebo když někdo nevzal panthenol na spáleniny od sluníčka, nebo když si někdo nedal pozor a spálil se, přestože se řeklo, že se panthenol nebere, když někdo zlomil tyč u stanu, nebo když někdo nedorazil včas na sraz, nebo třeba nedorazil vůbec… Prostě samé věci k pousmání
Nakonec ale nikdy k žádnému přerážení, náhlému opuštění skupiny ani křiku, či hádkám nedošlo. Dokázali jsme si vyjít vstříc, což byl z mého pohledu nejdůležitější faktor, který determinoval  úspěšnost expedice.

Příkladem budiž má dlouhodobá střevní indispozice, kdy žádné léky nechtěly zabrat a když se připojil ještě úpal, vypadala pro mě situace celkem bledě, nebo snad i jinak barevně…?
Ale jak říká Dostojevskij: „Lásku (berte s rezervou :D), vlídnost a bratrský soucit potřebuje nemocný někdy víc, než všechny léky.“
A tak díky vlídnosti a pomoci kamarádů jsem byl skoro za den zase na nohou a dalo se pokračovat dál.

Krom schopnosti fungovat ve skupině jsem se naučil, že

• ne vždy dá taxikář fér cenu. (Ano, i v Arménii žijí svačináři)
• v hostelech se dají potkat skvělí lidé.
• s nadmořskou výškou roste lidský charakter. (viz bod č. 1 – taxikáři v horách mnohdy nejsou)
• arménští psi se dají zahnat mávnutím ruky (pokud nemají vzteklinu, nebo jich není zrovna 23)
• cestovat se dá slušně i stopem.
• každý má svou cenu, ať už umí cokoliv.
• chovat ovce není moc dobrý nápad.
• chybovat je lidské 
• odpouštět je božské (ale co si člověk neudělá, to nemá… :D)
• zbavit se IT techniky není vůbec špatný nápad

Závěrem snad jen shrnu, že mých očekávání bylo dosaženo. Na Aragat jsme vylezli, skupina fungovala. Mimochodem, ve 4 000 m.n.m. se fakt dá ještě snadno dýchat  a hra Bang neomrzí ani po třech týdnech vytrvalého hraní.

Honza