Deník expedice NAIRI 2014

Členové výpravy:

Antonín Kolář, Vojtěch Kolář, Markéta Kolářová, Naďa Jírová, Jakub Holšán, Jakub Faktor, Eliška Úlehlová, Jan Vainer

1. den – 16. 7. 2014

Sraz v 7:45 na vlakovém nádraží v Plzni, jedeme vlakem do Prahy na hlavní nádraží, odtud se přemisťujeme přecpaným autobusem k terminálu letiště Václava Havla. Balíme si batohy do fólie, aby se nepoškodily a aby je nikdo nevykradl.- Celá balící taškařice vyšla na 100,- Kč. Setkáváme se se Šárkou Čapkovou z DofE, která se nás ptá na naše expediční očekávání a na to, jak jsme na cestu připraveni. Myslím, že jsme zkoušku připravenosti zvládli dobře. Po odbavení zavazadel ve 14:20 odlétáme, za 2 a půl hodiny jsme v Kyjevě, následuje ostrá, protože vojskem prováděná, hraniční kontrola, což je vzhledem k situaci na Ukrajině pochopitelné. S Sebou do letadel jsme si vzali expediční mikinový set, doklady, kartu s pojištěním, letenky, foťáky, kamery...Pití jsme museli vše vypít, jelikož se nesmí brát na palubu letadla. Batohy jsme také mírně přebalili tak, aby jejich váha nepřersahovala povolených 23 kg/batoh.

V 19:30 odlétáme z Kyjeva, tu chvíli v čekárně letištní haly si krátíme pojídáním hovnatanů- pracovní název pro energetickou dobrotu, kterou pro nás připravila Naďa –
RECEPT NA HOVNATAN:
600 g ovesných a jiných vloček
300 g rozinek
300 g sušeného ovoce
300 g mandlí
300 g lískových oříšků
Skořice, kakao, med
Připravíme pyré- lepivá hmota, která vznikne mixem 6 banánů s trochou mléka+ 6 nastrouhaných jablek bez jádra, vše promícháme smísíme, prohněteme, na pekáči pečeme dovoňava, necháme vystydnout a potom zabalíme. Nám se osvědčilo outdoorové balení do fólie.

Ve 23:05 Přistáváme v Jerevanu. Letěli jsme Ukrajinskou leteckou společností UIA, letadla spartánská, účelná, ale spolehlivá, to vše s patrným nedostatkem komfortu. Při mezipřistání v Kyjevě jsme využili hracích karet BANG a zobcové flétny. V obou letadlech bylo za Eura možné nakoupit něco k snědku, zdarma jsme dostali do kelímku pár dc balené vody, vzhledem k tomu, že vlastní vodu jsme si na palubu donést nemohli, měli jsme po příletu do Jerevanu docela žízeň. Také jsme si s sebou na palubu nebrali nožíky, veškeré tekoucí věci- hygiena, alkohol, pepřové spreje a zbraně.

Všechna zavazadla se s námi v pořádku v Jerevanu sešla, takže nic nebránilo tomu, abychom zbytek noci nezůstali na letišti a trochu se před vstupem do Arménie neprospali. Nyní ležíme na zdejších kovových sedačkách, sedíme, spíme v rozličných krkolomných polohách a držíme „hlídky“, což se výborně hodí, protože jsem pěkně v klídku mohla zapsat do deníku.

2. den – 7.7. 2014

Držím další hlídku, je 4:40 ráno, včerejší cesta byla dlouhá, ale utekla. Cesta s ukrajinskou linkou byla, jak již výše píše Naďa, vyloženě účelná. Neseděli jsme všichni spolu a vedlesebe, což byl pro mnohé z nás zážitek. Například Kuba seděl mezi pořádně osvalenými Arménci. V letadle z Kyjeva se začala vyjevovat pravá arménská vstřícnost a srdečnost. Seznámili jsme se s mladými studenty z Jerevanu, kteří nám nabídli svoji pomoc a dali nám na sebe kontakt, Armine- byla to kočka.
I tady na letišti vypadají lidé vstřícně, včetně policajtů a taxikářů, kteří kolem nás krouží v tušení výdělku a s kterými Antonín zdatně konverzoval. Krásná příhoda se stala Nadě, která šla před chvílí na záchod a uklízečka se jí vyptávala, odkud jsme. Posunky se nějak domluvily, načež milá paní přinesla v ubrousku sušenky, abychom měli my, „děvušky“ co jíst. To se v Evropě hned tak nestane :) A ještě dodatek: V Kyjevě na letišti jsme potkali velkou skupinu ortodoxních židů i s jejich ženami a dětmi, zajímaví to lidé.

Zápis Markéta:

Teploty okolo 40 st, nálada zatím za 1 podtržená. Ráno okolo šesté hodiny se pomalu probouzíme z letištního polospánku. Jdeme si vyčistit zuby a umýt se na toalety, kde se setkáváme s veselým personálem. Odcházíme odchytnout maršrut do centra. Z různých stran získáváme informace o cenách přepravy do města – od 100 – 250 dramů za maršrut, ceny za taxi jsou pochopitelně několikanásobně vyšší. Nakonec za pomoci vojáka, který kdysi sloužil v Československu, jedeme do města maršrutem č. 18 za 200 dramů na osobu. Cesta OK. Povídáme si, tedy spíše Antonín si povídá s vojákem a místním obyvatelstvem, které se veze v maršrutu s námi. Vystupujeme nedaleko centra, necháváme si batohy na náměstí Republiky, kde je hlídají Vojta a Faky. Náčelník, Naďa a já, pátráme po spoji do Sevaberdu,odkud bychom zítra rádi vyráželi na steč Gegham, s neúspěchem se ptáme místních, nakonec jsme nasměrováni k turistickému INFU, které ovšem otevírá až v 9:30. Nakupujeme snídani, vracíme se zpět a odpočíváme. Za chvíli se vydáme znovu zkusit štěstí a získat informace o odjezdech čehokoli k místu počátku naší DofE expedice. Nic nového nenacházíme, jediné pozitivní je, že jsou nám nabídnuty džípy od místní CK, ty jsou ale velice drahé a určitě tuto možnost nechceme využít. Kluci zatím: našli hostel, kde máme dnes zarezervovány postele, našli obchod Moskvička, kde koupili sýr a arménský chléb- lavaš, našli směnárnu a rozměnili dolary, což jsme posléze učinili v rrůzných bankách Jerevanu podle našich možností všichni. Přibližně v 11 h. přicházíme do hostelu Jerevan, kde jsme již očekáváni. Dočkali jsme se zde i velikého překvapení, jelikož se zde setkáváme s Danielou, bývalou Antonínovou studentkou, a jejím přítelem Alexem – kterého jsme překřili na Maxe, s nimiž jsme se měli setkat úplně někde jinde až za 5 dní. Myjeme se, jsme unaveni a vítáme možnost usnout na postelích. Antonín, Vojta a Arménka Anna a Max s Danielou se vydávají sehnat odvoz do Sevaberdu. Kluci odcházejí sehnat technický benzín, který budeme potřebovat na vaření. Za pomoci Anny, Danieliny arménské kamarádky je domluven odjezd dolmušem do Sevaberdu, kde končí všechny cesty a kde to zítra všechno začne.

Zápis Honza:

My kluci jsme dopoledne začali shánět technický benzín. Nakonec nám nejlépe poradil pán v bance a dal nám i lahev na benzín. Řídili jsme se jeho instrukcemi a brzy jsme našli pidi čerpací stanici, kde nám mlčenlivý borec načepoval půllitr místního paliva.

Zápis Faky:

Než jsme odjížděli do Arménie, tak se mi náčelník zeptal: „ Tak jak se těšíš na arménské ženy?“ Odvětil jsem, že české ženy jsou nejhezčí, tím to začalo. Od rána pozoruji a zkoumám, co je na tom pravdy. Zatím si stále stojím za svým názorem. Za celý den jsem potkal jen 9 pěkných holek, což se mi zdá docela málo. Tak máme před sebou ještě tři týdny, ale tomu, že bych změnil názor, moc nevěřím.

Když se odpoledne probudíme z našeho dospávání, vydáváme se společně na prohlídku Jerevanu. Navštívíme místní odpočinkovou galerii pod širým nebem- Kaskády, povídáme si s Arménci. Nahoru na kaskády jdeme pěšky, dolů se vezeme po eskalátorech, o nichž jsme před tím nevěděli. Inu chybami se člověk učí. Celé okolí kaskád je lemováno moderním uměním, které je pečlivě střeženo v každém patře stojící ostrahou. Při návratu do hostelu se stavíme na úžasném ovocném drinku a sytíme se arménskou specialitou – švarmou. Na náměstí Republiky chvíli hledíme na osvětlené fontány stříkající v rytmu upravené klasické hudby. S Markétka s Antonínem tancují polku, pozorujeme mladého krasobruslaře, který zde předvádí bruslařské triky. Po příchodu do hostelu se všichni myjeme a těšíme se do krásné pohodlné postele, která nám od dalších dnů bude asi nadlouho chybět.

3. den 8. 7. 2014

zápis Eliška 20:30, Lake Akna, stan
V Jerevanu jsme vstávali se zakokrháním elektronického kohouta na Antonínově mobilu v 6:00, do 7:30 ještě pospáváme. V 8:00 pro nás byla v hostelu nachystána snídaně- párek, zajímavý zeleninový salát s koriandrem, káva, čaj. Jednu snídani nám omylem snědl spolubydlící, tak nám jako úplatu a náhradu donesl nektarinky a rajčata. Někdo si dal i polentu ze včerejška, kterou uvařili šamani – Daniela s Maxem. Sbalili jsme si, namočili šátky, dokoupili vody a v 9: 00 na nás čekala luxusní maršrutka domluvená Antonínem za pomoci Anny s profi řidičem. Krkolomnými cestičkami jsme přijeli do Sevaberdu- 1800 mnm., kde začíná naše expedice. Za dopravu z Jerevanu do Sevaberdu jsme zaplatili 40 000 dramů. Výkon řidiče byl obdivuhodný, cesta místy spíše nebyla, než byla. Zajímavé bylo, že řidič cíl cesty neznal a několikrát musel zastavovat, aby se zeptal, kudy dál. Po příjezdu do Sevaberdu, kde všechny cesty končí a dál se musí jít pouze pěšky, nás obklopili přátelští psi a vesničané, kteří nás nechali dopustit si vodu, kterou jsme po cestě maršrutem dávno vypili. Namočili jsme si šátky, zorientovali jsme mapu a vyrazili jsme do hor, naše expedice začíná. Dnes je naším cílem jezero Akna, je krásně, proto orientace v terénu není obtížná, téměř celý den nás doprovázejí krásné výhledy a vyšlapané pěšinky. Největším oříškem bylo převýšení 1000 m., které jsme museli zdolat při dnešních 30 st. teploty. Četné přestávky byly nezbytné!! Pro některé z nás to byla první túra takto natěžko s batohem v horách, takže nakonec to byla docela náročná cesta. Brzy jsme se začali potkávat se stády skotu i s jejich majiteli- dva málomluvní Arménci na koních se psi. Jeden pes mazlivý, druhý, nevrlý, na mě zavrčel, za což si vysloužil od pána výchovný kopanec. Zjistili jsme, že lidská obydlí, která v horách míjíme, patří jezídům. Snažili jsme se mluvit rusky, ale moc nám to nešlo, jazyková bariéra byla velká. Bylo znát, že jsou to lidé zvyklí žít v přírodě, v tichu, kde přespávají, na život v horách, kde pasou a hlídají svůj dobytek.

Jelikož podmínky expedice DofE neumožňují, aby náš školitel šel společně s námi, šel Antonín společně s Maxem a Danielou s dosti velkým odstupem za námi. Pečlivě plnili svůj záměr do ničeho nám nezasahovat a tvořili tak samostatnou pochodující jednotku. Snad jenom trochu nám Antonín pomohl při setkání s jezídy s tlumočením do ruštiny.

Další zajímavé setkání, při němž jsme museli přelézat kamenné pole, přišlo na konci dnešního náročného dne. Vyhlížel nás sympatický muž na koni, první jezídský Kurd, Sirak, s nimž si déle na naší cestě povídáme. S nádherným koněm, v nádherných kowbojských botách a s nádherným ručně vyřezávaným sedlem, vedeme s ním debatu. Dozvěděli jsme se od něj, že zde jezídi tráví čas od června do září. Kurdové jsou roztroušeni v několika státech. Náš jezíd hovořil o tom, že Kurdové jsou jako kytičky, které jsou odlišné, jinak vypadají, ale vzájemně se respektují. Kurdové se živili zemědělstvím do doby, než přijeli Turkomongolové...a bylo zle. V Evropě se bojovalo, aby ve výsledku byl mír, náš jezíd hovořil o tom, že se zde také bude muset bojovat, aby si vybojovali dobré podmínky, dnes žijí v mnoha státech, Arménii, Turecku, Iráku. Kurdové uctívají za hlavního boha slunce, s Armény vycházejí dobře, je tu demokracie, ale nesnáze jsou s arménskou ekonomikou. V kurdské společnosti je rovnost mezi muži a ženami. Vláda v Arménii si žije pro sebe a krade,
korupce je neskutečná, také obyčejní lidé tedy žijí pro sebe. Poslanci si žijí jako šlechta a využívají osobních výhod, které jsou ostatním nedostupné. Protože je život zde těžký, jsou Arméni si zvyklí pomáhat. I když jsme se s Kurdem setkali v horách a považovali jsme ho za obyčejného pastevce, překvapilo nás, že umí několik jazyků a jeho děti žijí v Holandsku a ve Francii, on žije s manželkou zde, pase dobytek a odváží denně cca 300 l mléka jednu hodinu cesty autem do údolí. S dětmi se občas vídá, chystá se na cestu do Francie. Překvapuje nás, když vytáhne mobilní telefon a hovoří o tom, že technika zrušila hranice. Bylo to opravdu příjemné setkání, rozhodně nám neukázal tento pán obyčejného nevzdělaného vesničana, ba naopak, se svým přehledem, znalostí jazyků, nadhledem a znalostí světa nás docela dostal.

Po etnografickém rozhovoru, při němž do nás pálilo ostré slunce, nám se svým 13 letým sousedem, který ho přijel na koni upozornit, že se mu rozutíkávají krávy, nám ukázali cestu dál k Akna Lake. Trochu nám to trvalo, než jsme se v týmu domluvili na jediné variantě, kudy půjdeme. Vydali jsme se se silami po dnešním celodenním výstupu znatelně ubývajícími dále, minuli jsme dvě jezírka a procházeli dále krásnou krajinou oblých travnatých kopců, bývalými soptícími sopkami. Místy jsme zahlédli sněhová pole v horách a za chvíli se nám otevřel pohled na vrchol hory Aždahak. Sopečný původ krajiny se prozrazoval barvou načervenalých kamenů po cestě. Dostali jsme se do nadmořské výšky nad 3000 mnm.

Když teď sedíme ve stanu u břehu jezera, povídáme si příběhy a těšíme se na posilňující spánek. Šli jsme se vykoupat do jezera, voda byla překvapivě docela teplá. Je zde hodně much, ale zdají se nám hloupé a malátné, lehce se dají plácnutím zneškodnit. Navečeřeli jsme se, měli jsme slepičí polévku a bramborovou kaši s loveckým salámem. V oparu byl v dálce vidět Aragat i Ararat.

PS. Faky a Honza spí venku, těšíme se na zítřejší pohodu.

4. den – 9. 7. 2014

Vstáváme před osmou hodinou, je slunečný den a výhled na jezero je romantický, zanedlouho se k nám připojují Honza a Faky se zážitky ze spaní pod arménskou hvězdnou oblohou. Kromě nepříjemných Honzových snů o nepříjemně dotírajících hadech a Fakym, který přišel na pomoc v roli zachránce, vše proběhlo v pořádku. Snídáme čokoládovou kaši s extra porcí sušených švestek a zapíjíme dávkou sladkého capuccina. Někteří volí ranní koupel a přeprání věcí v jezeře. Balíme se a chvíli před 10:00 se vydáváme na další cestu. Asi po 20 minutách přicházíme k obydlí místních horalů, kteří nás pohostinně pozvali k sobě dál, a takové pozvání nemůžeme odmítnout. Byla to třígenerační arménská rodina, která zde se stády dobytka tráví léto. Babička, hlava rodiny, nám nabídla vlastnoručně napečený lavaš- chléb, sýr, domácí, ještě teplé mléko s cukrem, oplatky. Najednou se před námi objevila spusta čerstvého ovoce a zeleniny. Děda si dal s Antonínem, který nám zase pomáhal trochu s konverzací, přípitek panákem vodky. Hostina vskutku velkolepá. Dcera s manželem a dvěma dětmi se sem do hor k rodičům z města vrátili po sedmi letech. Obydlím pro všechny byl veliký karavan, který byl vybavený vším potřebným. Před námi zde již, nejspíše nedávno, přespávali 2 Češi. My Češi jsme prostě cestovatelé.

Od hostitele jsme dostali nabídku účastnit se porážky berana. Rozhodli jsme se proto zůstat. S rodinou jsme se vydali všichni ruským náklaďákem ZIL po cestách a spíše necestách pro berana k jezídům. Faky a Honza zůstali u batohů a snažili se samostatně gavariť parůsky. Cesta byla dobrodružná, objeli jsme celé jezero až k jezídské vesnici, kterou jsme ráno viděli při vstávání u jezera na jeho druhém, vzdálenějším břehu. Chlapi vybírali ve stádu berana. My si zatím povídali s arménskou ženou. Povídala nám o ruských experimentech s jezerem Sevan, díky němuž došlo k vyhubení mnoha ryb, nevíme přesně jaký druh ryb, ale paní říkala, že už žijí pouze zde v jezeru
Akna. Chytají se zde, poblíž jezera je dokonce rybárna. Berana, pro něhož jedeme, dostali Arméni jako dárek od jezídů, nic za něj platit nemusí, je to zde normální, pokud je stádo početné a rodí se dostatek mláďat, sem tam se nějaký kus porazí. Paní nás i upozorňuje na jezídskou svatyni u jezera. Vyprávěla nám příběh o dívce, která zde spala před sňatkem 7 dní, až byla osvícená, řekla po příchodu domů, že se jí na tomto místě zjevili andělé a z tohoto místa se potom stala jezídská svatyně, kam jezídští pastevci z hor vozí své mrtvé. Ostatně s jezídskými hrobkami v horách jsme se setkali i včera. Některé ženy s dětmi žijí v horách, jiné zde zanechávají své muže o samotě a žijí ve městech. Jezídi se z vesnic pod Aragatem na léto přesouvají sem, v Geghamech mohou svobodně pást stáda dobytka, v jezídských vesnicích zůstávají jen starší lidé.

Na korbě ZILU, auta, pro něž není nic nepřekonatelné, jel s námi i malý 6 letý Erik, se kterým jsme si užili legraci, hlavně Vojta, který tohoto ultraneposedu hlídal. Na cestě zpět k nám přibyl nový pasažér, vystrašený beránek, který zjevně tušil, co ho čeká. Na začátku se snažil z korby vyskočit, ale byl námi zpacifikován a celou dobu držen bezhybně v rohu nákladní korby. Po příjezdu zpět k Arménskému ležení, byl beran vyložen a okamžitě šel na porážku. Hospodář mu prořízl hrdlo, beran krvácel a pokoušel se bečet. Naďa uronila slzu, posléze byl beran po vykrvení stažen z kůže. Překvapila nás velká zásoba tuku na jeho zadku. Potom byl beran pověšen za jednu nohu na náklaďák, bylo mu rozpáráno břicho a byl vyvržen. Arméni nám ukazují jeho vnitřnosti, což se nám zdálo zajímavé, jelikož to vidíme mnozí poprvé. Některé vnitřnosti byly hozeny psům, kteří způsobně čekají opodál, co pro ně z berana kápne.

Hostitelé nám chtěli ještě udělat další masovou hostinu a chtěli nás pohostit čerstvými pečenými játry, ale byli jsme zde již poměrně dlouho a do našeho plánovaného cíle zbývalo ještě poměrně dosti, tedy rozloučili jsme se a šli dále. Za doprovodu flétny jsme našim hostitelům zazpívali českou lidovou na rozloučenou a vydali se dále. Zajímavé bylo, že žena hospodáře se nechtěla nechat vyfotit, prý není učesaná, nás zaujaly její komplet zlaté zuby, které při úsměvu zářily do geghamských plání. Raději nám paní před objektiv pyšně nastavovala svá vnoučata.

Cesta dál vedla krásnou krajinou zelenými loukami mezi dvěma sopečnými vrcholy. Právě zde jsme se setkali s dalším Arménem, který se vracel na koni domů od rodiny, která nás dnes hostila. Ukázal nám, kudy máme jít dále, ale především nám nabídl, že se můžeme projet na jeho koni, což jsme s radostí vyzkoušeli. Zjistili jsme, že kůň je naučený na pevnější ruku a pokus rozjet se s ním, zvláště určitým směrem, byl pro většinu z nás oříšek. Jako první koně ke klusu přiměl Vojta, pod jehož nesmlouvavým vedením se kůň vydal rychlými poskoky kupředu, Vojtovy se v očích zračil mírný strach. Největší úspěch ovšem sklidil v sedle náčelník, který koně poháněl jako zkušený Mongol.

Když jsme všichni zkusili štěstí v sedle, pokračovali jsme dále k našemu dnešnímu cíli, bájné hoře Aždahak. Protože jsme se zdrželi, za tábořiště jsme zvolili jezero, které bylo asi o 2 kilometry blíže našemu původnímu záměru. Čekal nás ještě totiž výstup na nejvyšší vrchol Gegham, tento na dnešek plánovaný výstup jsme si ujít nenechali. Postavili jsme stany, chvíli si odpočinuli, vzali jsme si 2 batohy jen s nejnutnějšími věcmi a vydali jsme se nalehko do dosti strmého sopečného vrcholu, cesta vzhůru byla opravdu „přísná“. Čím blíže vrcholu jsme byli, tím se výstup stával obtížnější. Na obrovské sopečné hoře se ještě stále v těchto letních dnech povaloval sníh. Přes úžlabí jsme stoupali přes drolící se a sypající se kameny, které pod námi kloužou zpět dolů , my se snažíme jít směrem vzhůru. Když jsme se dostali do nejhorší části naší cesty na vrchol, kdy mnozí byli již unaveni, v sedle jsme viděli hvízdajícího Antonína, který vyšel na vrchol před námi, než jsme se dostali na místo my, hvízdal na nás Antonín z vrcholu. Cesta ze sedla na vrchol Aždahaku se nám od předchozího crossu vzhůru zdála jako pohádková. Nakonec jsme se na vrchol doškrábali všichni, Vojtu začala bolet hlava a mě bolelo silně koleno. Pozorovali jsme západ slunce a plující mraky pod námi a kolem nás. Dívali jsme se na sopečné jezero v kráteru hory, vyfotili jsme vrcholové fotografie, Vojta se natáhl ve zdejší vrcholové svatyňce, s křížkem za hlavou. Měli jsme veliké štěstí, že jsme si užili i výhledy do krajiny, jelikož posléze připlul mrak, vše zahalil a bylo vidět jen málo. Dost se ochladilo, zima nás hnala zpět
po hřebeni a po ostrém úbočí ze sopečného písku a kamení dolů z hory. Musím dodat, že výhled na sopečnou krajinu a jezero z vrcholu Aždahaku ze 3500 mnm stál rozhodně za tu námahu, kterou jsme museli vynaložit na cestu na vrchol a zpět. Květiny, které na sopečném porostu rostly jsme ne všechny poznávali, tak jsme je všechny hodili do jednoho pytle s blankytně modrými pomněnkami a zvonky. Cestou dolů opět překonáváme sněhové pole, Antonín nám ukazoval, jak se dá v botech sjíždět. Někteří se ale tohoto, společně se mnou, neodvažovali, byly jsme společně s Danielou „poseroutky“. Zbylá cesta do tábora byla už celkem pohodová, začalo se rychle stmívat a my skákali přes kamenná moře, ve tmě jsme hledali naše stany. Došlo dokonce i na čelovku a GPS navigaci. Chvíli nám to trvalo, než jsme stany našli. Protože jsme přišli pozdě za tmy, nechtělo se nám již vařit. Večeři si dal jen hladový klučičí stan. Obloha byla náhle ozářena velikým táboákem, to kluci do vařiče napumpovali příliš mnoho benzínu a ne zcela šikovně s vařičem zacházeli. Vojtu stále bolela hlava, než odešel spát, zvracel. Další den již byl zase naštěstí jako rybička.

5. den – 10. 7. 2014

Probouzíme se horkem ve stanech pod horou Aždahak, sotva se stačíme omýt a případně přeprat špinavé věci, přivalil se na nás mrak a zahalil nás do mlhy. Voda z jezera, u něhož spíme, je plná nějakých malých breberek, proto z něj vodu na pití nenabíráme. Sice máme prostředek na úpravu a dezinfekci vody, ale nepoužíváme ho, kluci raději nacházejí potůček a z něho nabírají tekoucí studenou a čistou vodu do PET lahví. Jdeme krásným údolím, po cestě potkáváme mnoho pastevců ovcí, snažíme se s nimi konverzovat. Od jednoho z nich se dozvídáme, že jeho stádo má 400 kusů. Další pastevec jedoucí na koni u nás zastavuje a žádá nás, jestli bychom mu do jeho tranzistorového rádia nedali baterie, máme jich dost, tak mu jeho přání plníme. Za odměnu nás zve do své jezídské vesnice. Míjí nás jedno stádo za druhým, je dopoledne a pasáci vyhánějí stáda do kopců. Potkáváme malého kluka, dovídáme se, že je mu 14 let a jmenuje se Suren, zkoušíme se ho ptát na to, kde zde v těch kamenných mořích najdeme petroglyfy. Vyhrává řeč těla a chlapec nás snad k petroglyfům dovede, následujeme ho. Asi za 20 minut potkáváme zbytek jeho rodiny, který je střežen smečkou štěkajících psů. Jelikož jsou zde i jejich páni, máme štěstí, psi nás za chvíli vezmou do své smečky a přestanou na nás štěkat. Ani nevíme jak a už jsme na cestě do jezídského letního tábořiště.

Surenova maminka nás zve do jejich hlavního stanu, kde je několik postelí, drátěnek, na které usedáme, byla nám nabídnutá sladká a hustá arménská káva. Potom následovala pasáž, kdy se z nás snažili jezídi vymámit vše, co jsme měli, chtěli od nás vzít hodinky, oční kapky, opalovací krém a v podstatě by brali vše z naší lékárničky, také se jim líbily naše klobouky a šátky. Dlouho nám trvalo, než jsme jim vysvětlii, že i my tyto věci potřebujeme a nemůžeme jim je tu zanechat. Sluníčko pálilo o sto šest a čeká nás ještě dlouhá cesta, na níž se leccos může přihodit, zvláště v situaci, kdy Vojta minulou noc 4 krát zvracel a bolela ho hlava. Když jsme se snažili paní vysvětlit, že Vojtovi nebylo včera dobře, přinesla mu paní hned místní medicínu v podobě kyselého zákysu z ovčího mléka, Vojta byl ihned vyléčen.

Po bazaru, kdy jsme obětovali ve prospěch jezídů jeden opalovací olej a několik sáčků se Smektou, jsme se usadili a zpívali písničky, snažili jsme se jezídy naučit polku a valčík. Na tyto párové tance se netvářili jezídi moc nadšeně, zato nám předvedli jejich krokové společné tance a na hudbu z jezídského mobilu jsme si zatančili i ploužák. Markéta byla dotazována, jestli se nechce k jezídům přivdat a Antonínovi bylo řečeno, že by za svoji dceru dostal 40 tisíc dolarů, vzdoroval, že nic nechce a že dceři je jen 16 let, pro jezídy ovšem žádný problém, s tím že si Mája bude moci od 18 let dělat, co uzná sama za vhodné, skončily námluvy.

Potom jsme pomáhali jezídům s jejich prací, holky naháněly ovce a krávy za pomoci místních jezídských děvčat, které si nás ze začátku ostýchavě prohlížely, při pasení dobytka ale bariéra zmizela jako pára nad hrncem. Kluci nosili pro ovce vodu a balili houně ostříhaných ovcí, což bylo pikantní v tom, že občas si naši chlapci šáhli na něco, co se podobalo zaschlému ovčímu trusu.

Společně se Surenem a jeho bratrem Michailem jsme se vypravili hledat petroglyfy, Eliška zůstala s jezídy, jelikož se jí přitížilo. Paní byla zpočátku naštvaná, myslela si, že Eliška zůstala u jezídů, aby hlídala naše batohy, což jsme se jí snažili rozmluvit, protože paní vypadala dost uraženě. Za pomoci jezídských kluků jsme petroglyfy skutečně našli, bez jejich pomoci by to v těch hromadách kamení bylo pro nás asi dost složité, pokud by nám někdo neřekl, kde přibližně máme hledat. Asi 40 petroglyfů jsme našli, nafotili a jejich polohu zaznamenali. Ostatně stačí znát to místo a potom se pozorně dívat kolem sebe. Na černých sopečných kamenech jsme nacházeli různá pravěká stylizovaná vyobrazení zvířat a lovců. Většina kamenů, na nichž petroglyfy byly, je nějak ošetřena asi nějakým nátěrem.

Když jsme se vrátili zpět do tábořiště, byl už pastevec, kterého jsme ráno potkali se stádem, zase doma. Ovce byly v ohradě a pod malým plastopytlovým přístřeškem byly dojeny. Muž vzal vždycky dvě ovce pod krkem a znehybnil je a dvě ženy ovce poměrně rychle dojily, mléko crčelo do kovových kýblů. Pokoušeli jsme se ovce také dojit, ale do kýblů necrčelo nic, trochu to šlo jen Elišce. Faky si spletl vemeno s nějakým ovčím přilepeným hovnem, z něhož samozřejmě nic nevydojil, tak to raději vzdal. Nedaleko dojení Michail také stříhal ostře nabroušenými nůžkami ovce, šlo mu to od ruky, ale občas ovci do krve střihnul.

Pomalu jsme se loučili, Michail dokonce Markétě, která se mu zjevně líbila, osedlal koně, ale Markétka se zde vdát nechtěla a samostatnou projížďku s Michailem na koni odmítla. Pastevci jsme předali malé dary pro děti, vyštrachali jsme bonbony, české mince, které sklidily velikou pozornost., dali jsme ochutnat jednoho hovnatana z Nadiny produkce, dětem jsme udělali náramky z provázku a darovali jsme i jeden z pohledů a prášky na alergii, kterých se paní ještě dožadovala. Hospodář po nás chtěl napsat pozvání do Čech, z toho důvodu, že by ho jeho letenka jinak vyšla bez pozvání mnohem dráže, čemuž jsme příliš nerozuměli.

Slunce pálilo jako čert, namazali jsme se krémem na opalování a vydali jsme se na další pouť, našli jsme ještě několik osamocenějších petroglyfů. Minuli jsme i další jezídské stavení, opět bylo střeženo smečkou rozdivočelých psů, jenže ochrana v podobě jejich pána nikde a paní, která v ležení byla sama, o nás a o psy nejevila zájem. Zato s přibližujícími se našimi kroky k jezídskému obydlí o nás jevili zájem psi, vrčeli a doráželi na nás čím dál více. Sešikovali jsme se dohromady, nejzatvrzelejší fena výhrůžně kousla Vojtu, naštěstí nijak moc, schytal to za nás za všechny. Paní o nás nejevila zájem, rusky nemluvila, hospodář v dáli dělal také, že jsme mu fuk, tedy raději jsme se pakovali pryč za ozbrojeného nevrlého doprovodu psů. Nebyla to nejpříjemnější chvilka a mnohým bylo chvilkami z dorážení rozdivočelých psů dosti úzko. A to jsme měli ještě štěstí, že krví podlité oči a pěna u pusy nejrozdivočelejšího psa byla krocena pevným provazem kolem krku, za nějž byl pes přivázán, modlili jsme se, aby provaz vydržel.

Dalším naším cílem bylo přehradní jezero, kde jsme chtěli spát. U jezera jsme potkali další jezídy se stády, kteří nám řekli, abychom vodu z jezera nepili, kluci proto s místními dětmi odcházejí kamsi, kde našli malou rouru a malinký čůrek vody, který zásoboval celé jezídské větší ležení- cca 30 lidí s dětmi. Vaříme si a jdeme spát, ještě v noci kolem nás a našich stanů jezídi ženou stáda ovcí, které obklopují za bečení naše stany, domů.

6. den 21. 7. 2014

Dnešní den ukončil naši expediční cestu v rámci programu DofE, naším cílem byla návštěva klášterů Geghard a Garni. Ráno jsme se po probuzení vykoupali v jezeře, uvařili jsme si ovesnou kaši a přichutili ji prošlým sušeným ovocem, která do našeho stravovacího balíčku dodala Naďa ze své brigády. Došli jsme naplnit lahve vodou, kterou nabíráme tam, kde včera, ovšem složitěji, protože pro vodu šli kluci, kteří ji nenabírali včera, nenašli ji, proto se vrátili s nepořízenou a museli tam jít Ti, kteří věděli, kde ji hledat. Ošetřili jsme svá drobná zranění v podobě puchýřů a rozpraskaných rtů a mírně spálené pokožky. Cesta ubíhá rychle, protože se dobře bavíme, terén je dobře známý a cesta již jde z kopce, tedy je mnohem schůdnější než na začátku našeho geghamského putování. Prašná cesta postupně klesá, potkáváme několik jezídů, kteří nám udělují rady a se kterými se pokoušíme si povídat. Jdeme po cestě, proti nám občas profrčí auto, směrem dolů nás míjí plně naložený náklaďák s nějakým šrotem, odkud byl z hor vzat, ví Bůh...Slunce praží, teplota stoupá na „příjemných“ 33 st. C., konečně se alespoň na chvíli dostáváme do stínu pod strom na křižovatce, teče tady naštěstí i pitná voda. Sešli jsme z hor, sedíme pod stromem u silnice a vydýcháváme tu únavu z parné a prašné cesty. Máme štěstí, že u nás zastavuje ZIL, když nám řidič, mladý kluk, nabídne, že nás do našeho dalšího cíle, kláštera Geghard, sveze, jsme moc rádi, ušetří nám to po dnešní již dost dlouhé sestupové procházce asi 4 kilometry po asfaltce. Cesta na korbě automobilu je vskutku dobrodružná. Ke klášteru, na jehož parkovišti stojí několik automobilů a autobusů s turisty, přijíždíme jako králové. Sklízíme patřičnou pozornost a svým způsobem i údiv dospělých Poláků, kteří jsou zde na dovolené, kde se tu berou tak mladí lidé s tak velikými batohy a tak samostatně cestující. Cestou ke klášteru Geghard si u trhovců kupujeme oříšky, nabízejí mnoho dalších sladkostí a pochutin, oříšky ve sladkém červeném „střevě“. Nejprve volíme ale prohlídku kláštera, teprve na zpáteční cestě utrácíme 2000 dramů za krásný tvarohový koláč, který je veliký asi jako veliký chodský koláč, ale vypadá úplně jinak :) Byl výborný.
Návštěva kláštera je pro nás zcela jiným zážitkem, leží v krásném skalistém údolí mezi skalami. Dělíme se na 2 skupiny, jedna prohlíží a druhá odpočívá a hlídá batohy. Holky si v jedné z místních kaplí, která je zdobně vytesaná do skály, zpívají mnohohlasé kánony. Je to symbolické, ve středověku zde byla hudební škola, kde se mohly vzdělávat i ženy, což na tehdejší dobové a místní zvyklosti bylo nepřirozené a výjimečné.

Po prohlídce kláštera se vydáváme údolím zpátky, jdeme ale pěšky, nebe se zatahuje, začíná pršet, máme ale štěstí, nacházíme dočasný útulek v domě u silnice u starší paní, před jejímž domem je poutač na prodej medu a velký morušový strom, jehož sladké černé plody zobáme. Ty ostružiny rostoucí na stromě byly moc dobré. Přeháňka skončila a Máje se podařilo chytit stopa do Garni, který je definitivním cílem naší DofE expedice, je již pokročilá hodina a dojít po asfaltové silnici 10 km až tam, by bylo nad naše dnešní síly. Bylo nás hodně, proto jsme dojeli natřikrát. V prvním autě odjela Mája, Eliška a oba Jakubové s mladými klučíky v nějaké archaické staré vykopávce. Poslední do Garni přijel Antonín s Honzou. V Garni jsme se k večeru všichni společně setkali, areál chrámu byl ještě otevřený a místní borec u vrat nám zde nabízel přespání, což jsme uvítali. Upozorňoval nás jen na nebezpečí, které hrozí od hadů, kterých je tu prý dosti. Vyhnuli jsme se i placení vstupného, kdy po nás vrátný chtěl peníze, ale Antonín se ho zeptal, jestli dostaneme nějakou vstupenku nebo účtenku. Pokladna již byla zavřená, vrátný mávl rukou a areál byl skoro jenom náš.

Večerní prohlídka chrámu stála za to. Vyfotili jsme se s černochem from NY City, s Arménci jsme si v iónské chrámové budově povídali o náboženství, zazpívali jsme si zde písničky, udělali několik fotografií v našich expedičních oblečcích. Již za tmy jsme za mírného deště uvařili kaši se salámem a odebrali se ke spánku. Antonín se večer seznamuje u piva s místními Arménci, kteří mu doporučili,
abychom do našeho příštího programu zařadili návštěvu NP Khorsov. Večerní povídání ve stanu nás uklimbalo.

7. den - 22. 7. 2014

Ranní vstávání stálo zato. Dnes nás neprobudilo vycházející slunce, ale budík. Zabalit a odejít z areálu jsme museli do 8:00, jelikož jinak bychom museli naši přítomnost zde zaplatit, což jsme nechtěli, proto jsme si s balením a brzkým vstáváním pospíšili a vše stihli. Před areálem jsme si uvařili a přebalovali batohy, pod přístřešky tamějších trhovců jsme klohnili naše snídaně a po té hledali síťku od Antonínova ešusu, kterou jsme nenašli. Když se začali k tržišti šourat první trhovci, my se vzdalovali na zastávku maršrutek, která byla plná lidí, protože nás bylo hodně a s batohy, snažili jsme se dojít na zastávku předchozí, která byla za několika rohy. Museli jsme se na další cestu zase rozdělit, jelikož do jedné maršrutky, které již sem dojížděly obsazené, bychom se společně nevešli. Začal miliónový závod, kdo se dříve dostane do centra Jerevanu.

Skupina B- „borci“- Antonín, Vojta, Max, Honza, Daniela a Mája byli nuceni jet dodávkou za hodně, na místní poměry, peněz. Tedy asi spíše B jako boháči. Skupina A- ta lepší,... zvolila lepší variantu, jeli jsme maršrutem, který ovšem domluvil Antonín a potom jerevanským městským busem, každý z nás- Eliška, Jakub, Naďa, Faky zaplatil za cestu pouhých 350 dramů, což bylo o hodně méně než skoro 2000 dramů, které za svoji cestu musela zaplatit skupina B. V Jerevanu si skupina bohatýrů zašla na kebab, obstarává v lékárně černé uhlí, mastičku na opruzeniny a nakupuje panthenol, který jsme vyřadilii z lékárničky a Antonín si tedy několik dní neměl čím ošetřit od sluníčka spálená ramena, na nichž se mu dělaly velké puchýře, my sháníme opalovací krém. Společně se setkáváme u pítka na náměstí Republiky, které se stává naším již tradičním místem jerevanských srazů. Radíme se, co a jak dále. V lékárně byla nejprve omylem laxativa, záměna za protiprůjmový lék mohla být pro nás dosti fatální. Naštěstí byl omyl včas odhalen, i když mnozí projevovali na další cestě příznaky, jako kdyby setrvale se těmi laxativy ládovali.

Skupina A na místo srazu dorazila mnohem dříve, Jakub odešel na Ministerstvo ochrany přírody vyjednávat vstup do NP Khorsov, což byla jedna z variant, jak pokračovat ve výletu dále. Arménské úřednice však pracovaly velice pomalu, během 3 hodin sotva stihly přetlumočit náš požadavek do arménštiny, přestože jich bylo na nás šest. Dozvěděli jsme se z průvodce, že ke vstupu do NP je nutno mít povolení, bylo zde uvedené i telůefonní číslo, na nějž Antonín volal, ale paní, která telefon zvedla vůbec nevěděla o ničem nic. To samé nás čekalo při pokusu sejít se přímo s arménským ministrem. NP Khorsov asi budeme muset navštívit v nějakém jiném režimu, pokud vůbec.

Jinak jsme si zase vychutnali civilizační výdobytek v podobě kebabu, toalety v muzeu arménské historie a vody z pítka. Pár z nás si dalo pivko. Poslali jsme pohledy a zkonzumovali zmrzlinu. Následoval sprint ve vedru na autobusové nádraží Kilikia, vedro prověřilo naše potní žlázy. Antonín nejprve opouští skupinu, aby si na místní toaletě ulevil, s sebou zpátky přinesl tunu smradu z poměrně neudržované, nečisté a nemyté nádražní toalety, potom domluvil docela levnou přepravu do města Artvanist, projížděli jsme kolem jezera Sevan, u jehož břehů město stojí. Jedna z možností, která se nabízela, bylo vykoupat se v jezeře, ale u břehu nás přivítal nedostupný terén a tam, kde jezero přístupné bylo, nás ve vodě vítala armáda mrtvých raků a krabů, tak jsme to raději vzdali a pokračovali jsme do mírného kopce ke klášteru Vanavank.

Jdeme pěšky až do půlky vesnice, samozřejmě jsme se pokoušeli stopovat, nakoupili jsme v místním obchůdku a podařilo se nám stopnout dodávku, nasedli jsme dovnitř a jeli jsme. Vše bylo in cajk, dokud se neotevřely zadní dveře, nikdo se naštěstí z auta nevysypal, jeli jsme po cestě plné výmolů cca tak 15 km/h, ale bylo to pro nás poučení do příště, že na uzavřené dveře aut se nemůžeme raději spoléhat. V podvečer jsme zdárně dorazili ke klášteru, kde Antonín šprechtí s místním popem. Borci-
Vovo, Honza a Faky položili u kláštera „silnici“. O mojí velikosti lopaty raději nemluvím. Antonín domluvil spaní vedle kláštera v malém stromovém hájku, kde jsme postavili stany. Při večeři se vedla perverzní konverzace, že Naďa posléze ani nevěděla, co jedla. Využili jsme i možnost prohlédnout si tento malebný a malý chrámek, který nám místní kněz po celou noc nechal otevřený, chvíli jsme v něm poseděli, zazpívali jsme si, především jsme ale také využili možnosti dobít si zde vše to, co jsme dobít, nabít potřebovali.

Auf dem Mozaik im alten Badehaus im Garni Tepel stand die Inchrift: Wir haben hier schwierig gearbeiten, aber kein Lohn haben wir bekommen. Das ast ziemlich mutig oder komisch.

8. den – 23. 7. 2014

Dnes vstáváme až v 9:00, spalo se nám totiž nádherně, nebylo zde takové vedro, budík nás nevzbudil, lépe řečeno vzbudil, ale ještě trochu jsme lenošili. Udělali jsme si snídani, pobalili věci a vydali se vstříc pohoří Vardenis. Šli jsme dlouhým kaňonem ve vysoké trávě, bylo zase odporné vedro. V údolí jsme si museli vyšlapávat cestu ve vysoké trávě, byla to údajně trasa, kudy kdysi dávno se svojí armádou táhnul chán Čingischán, sice zajímavé, ale vzhledem k náročnosti terénu pro některé z nás úmorné. Asi po hodině jsme se z údolí dostali na cestu. Náhodou jsme potkali řidiče i s dodávkou, kteří nás včera vezli ke klášteru. Naším cílem byl drobný puntík na mapě značený jako vesnice, byly to ale jenom trosky domů, v nichž přežívali pouze 2 lidé. Na cestě sem byl ještě Antonín s Májou obdařen chlebem a sýrem, které dostali od místních, kteří zde obdělávali políčko. Poseděli jsme a pozorovali včelaře, který se věnoval svým včelám.

Vesnice jsou zde vysídlené, od místního popa jsme se dozvěděli, že odtud lidé hodně odcházejí za prací do Ruska, zároveň se zde promítl neblaze konflikt o Náhorní Karabach, u jehož hranic momentálně jsme, Azerové byli vysídleni a Arméni sem moc nepřišli, proto je celý tento vardeniský kout na horách mnohem opuštěnější, což se zde projevuje tím, že zde nejsou žádná stáda a tráva není spasená....a malé vesničky se rozpadají. Oblast Vardenisu je celá opuštěná, na horách téměř nikoho nepotkáváme.

Potom nás čekal zase výstup, po kterém jsme se cítili dost zničení, dnešní den považuji opravdu za „hrozný“, takovou bolest nohou jsem již dlouho neměl, cesta nahoru do kopců se zdála nekonečná ....a také byla. Došli jsme nakonec, co jiného nám také zbývalo, že? Hurrá. Od vesnice jsme nastoupali cca 700 – 800 m převýšení, což jsme absolvovali ve vyšší nespasené trávě s bodláky. I když jsme pili vodu horem dolem, prošla jenom přes potní žlázy a člověk mohl pít znovu.

Poslední hodinku cesty dnešního dne jsme již šli pouze po vrstevnici, ale mně se zdálo, že pořád stoupáme. Nakonec jsme se ubytovali na kopci u potoka, kde jsme postavili stany a najedli se. Zahráli jsme si karty- bang, bang, pokecali jsme si a šli jsme spát. Potok byl ledový a dosti se ve srovnání s Geghamy ochladilo. Tím bych asi dnešní spaní ukončil, už se nemohu dočkat, až se natáhnu a usnu.
Poslouchali jsme hučeni potoka, Naďa byla „na mol“ a hráli jsme hru „ Jdi do prdele.“

9. den 24. 7. 2014

Předchozí večer jsme se domluvili na brzkém budíčku v 7:00, klučičí stan, asi zásluhou Antonína byl v tuto dobu opravdu na nohou. Náš stan musel náčelník probrat ze spánku oklepáním rosy ze stanu.Náš stan dnes za stanem B trochu pokulhává, vyhrabat se ze spacáku bylo náročné. Máje a Nadě byla však zima, snažily se co nejdéle ležet a zahřívat se ve svých spacácích. Kaše zase klasika, ale dnes jsme poprvé z našich zásob rozdělali kávové kapučíno, které jsme nesladili, což uvítala především Eliška s Naďou. Naše cesta začala zatavujícím výšlapem vzhůru. Brodili jsme se vzrostlou travou za sebou ve formaci, vláček jel až k velikému a dlouhému železnému potrubí, kam zde v horách asi vedlo? Na potrubí jsme zkoumali všelijaké gymnastické kousky. Čím jsme byli výše, tím byla tráva nižší, tak jsme se po další chvíli pochodu ocitli před, nebo snad lépe pod horou Vardenis, kde jsme si skoro 2 hodiny dali odpočinek a obědvali jsme. Zatímco jsme se váleli pod horou, kmeti naší skupiny Antonín, Alex a Daniela se rozhodli dobýt vrcholu, k cestě na vrchol Vardenisu ale museli zdolat ještě dobrých 400 m výškového převýšení. Zatímco oni stoupají, my lenošíme a paříme Bang, který je mezi námi čím dál oblíbenější. Dobíjíme baterky jídlem, vodou a odpočinkem. Nejvíce dobíjí Honza, kterému dnes není úplně do skoku. Našeho Smektakrále postihly střevní potíže, posléze se přidala bolest hlavy a horečka. Po sestupu z hory se vydáváme všichni k dalšímu cíli, který ovšem trochu s ohledem na Honzův stav zkracujeme. S podporou týmu to i Honza dnes zvládl. Jakub, Faky a Antonín Honzovi pomáhají vynést věci do sedla, kde je náš dnešní cíl. Teď Honza ve stínu spí a my si přejeme, aby byl zítra fit.

Po pauze pod Vardenisem se vydáváme po plánované cestě, ani sebelepší plánování cesty po vrstevnici Vardenisu neodhalilo sesutý svah, tuto přírodní erozi jsme museli nadejít, tedy šplháme zase do kopce, skalnatým úbočím se dostáváme na hřeben a otevřel se nám pohled na strmé a nehostinné vrcholy Náhorního Karabachu na straně jedné a zelené, oblé a klikatícími se řekami protnuté svahy Vardenisu. Byla to nádhera a byli jsme jedinými pozorovateli toho všeho. Kdo ví, zda li se nám něco takového v životě ještě podaří, vysoké divoké hory a pocit svobody.

Po hřebeni jsme se dostali až nad potok, ke kterému jsme sestoupili, abychom doplnili vodu a abychom zase mohli stoupat, tentokráte po cestě kdysi vyježděné nějakými pastevci...dál. Utábořili jsme se na vrcholu cesty na hřebeni v nízkém sedle, postavili jsme kamenné zátarasy proti větru, spíme ve vyšší nadmořské výšce, tlak jde nahoru, ochlazuje se, asi nás čeká studená noc. Teď ve 20:00 je podle Antonínových outdoorových hodinek 12 st. Uvařili jsme si bramborovou kaši se sójou. Stanu B se podařilo neopatrností nalomit tyč od stanu. To bylo opraveno tak, že dalšímu používání stanu to nebude vadit. Stan B večeří kuskus s čočkovou polévkou, nebo spíše čočkovou polévku zahuštěnou kuskusem. Ačkoli byl původní plán šetřit, docházející benzín , hlad a chuť nás přemohly a my, stan A, jsme si uvařili ještě jeden nášup vydatné bramborové kaše. Stan B nezahálí, pustili k vařrní konečně šéfmistra Fakyho a vzniklo tak doposud nejlepší jídlo této expedice polenta s francouzskou polévkou. Voda byla studená polenta tvrdá. Jedině šéfmistr dokáže uvařit tak, že se nají oba stany a ještě se pomocí písku- tvrdé polenty, zbaví zubního kamene. Odteď bude vařit Faky večeře i nám :)

Teď opět paříme Bang ve stanu a jsme zvědaví na vítěze, uvidíme, jak bude zítra Honzovi, ale tak jako tak budeme zítra klesat do vesnice. Kousek pod námi táboří jezídi, skoro první lidé, kteé ve Vardenisu od nástupu do tohoto pohoří potkáváme. Panuje skvělá nálada. S Antonínem a Maxem jsme sledovali na nedalekém vrcholu zapadající slunce. Tak zase zítra. Sladké sny, Nairi.

PS. Faky dnes zjistil, co je to těžký batoh, to tehdy, když přibalil i nějaké věci s Honzova batohu. Vojta zjistil, proč má Honza přezdívku vejce.

10. den - 25. 7. 2014

Vesnice Hermont
Ráno se probouzíme v horském sedle s nádherným výhledem do okolních hor Vardenisu blízko hranic s Náhorním Karabachem. Klesáme do údolí po rozpadající se příjemné cestě. Vylezli jsme na veliký
skalnatý valoun, trochu horolezecká vsuvka, kterou jsme zaznamenali i na video. Honzovi je stále zle, moc nemluví, Jakuba H. od alergie pálí oči. Přibližujeme se k jezídskému tábořišti, štěkotem nás tradičně vítá smečka psů. Paní od nás psy odhání, jsme pozváni dál, usazují nás na stoličky venku před stanem, za chvíli je před námi prostřený stůl s ovocem- meloun a kávou. Je nám dobře, povídáme si. Pes, který nám dříve vyhrožoval, se nyní povaluje v kožešinách ostříhaných ovcí a bedlivě nás sleduje, my sledujeme muže, jak šetrně a rychle stříhají ovce. Společně se fotíme a my zanecháváme pohlednici s pozdravem psaným v arménštině, který píše za pomoci slovníku Antonín.

Stále klesáme, naši cestu křižuje horský potok, kluci se začnou hned mít, vytahujeme skořicové musli, co chuná jako perník. I holky si máčí nohy v potoku, byla to velmi příjemná pauza. Potom jdeme do kopce a přicházíme na prašnou cestu, minuli jsme starý kanón, který zde zbyl po bůh ví jakém konfliktu, mysleli jsme, že je to pozůstatek konfliktu v Náhorním Karabachu, ale místní hostitel nám sděloval cosi, co jsme pochopili, jako že zde byl postaven, aby rozstřeloval kroupové mraky a odstřeloval sníh z hory? Byli jsme opět pozváni místními do prostinkého stavení, kterého součástí byla stáj pro něžná telátka, která se v průběhu naší návštěvy vydala samostatně na pastvu. Čekala nás velkolepá hostina- suchý křupavý i měkký lavaš, rajčata, okurky, sladké papriky, káva z džezvy, kefír, vynikající voňavý med od hostitele, sušenky, jablka, cukrlata, sýr, vlašské ořechy, prostě vše, co dům dal. Honzovi udělala paní čaj z místních bylinek, jelikož ho stále trápil lutz – průjem. Ostatní se nacpali, stále pobízeni hostiteli k lepším výkonům, babičky nosily stále nové pochutiny na stůl. Sedíme ve stínu uprostřed stavení a naším dárkem na revanš je zpěv českých písniček. Největší úspěch sklidil Išjol Macek do Malacek, hůře se povedla Černé oči, jděte spát a nejhorší bylo Bejvávalo, bejvávalo dobře.

Místní zde přebývají jen sezónně, 6 měsíců ročně, potom se vracejí do města, kde žijí zbývající členové jejich rodin. Debatujeme, na cestu dostáváme lavaš, jablka a sýr. Společně se fotíme. Zastavujeme v místním magazínu, je zásobený skromně a skoro to vypadá, jako když má pán obchod doma v malém obýváku, ono to asi určitě tak bude. Kupujeme si zde ovocnou šťávu, je plná umělých sladidel, tak ji vypijí pouze ti nejotrlejší. Honza vyzkouší i toaletu – suchý záchodek, z něhož si odnáší silné vjemy, v tomto vedru zvláště pachové. Šineme si to po cestě dolů, stopujeme, úspěšně. Auto nakládá nás holky a Hovhanese, kterému je již lépe. Jedeme asi 8 km. Klukům se stopovat moc nedaří, ale nakonec se také asi 5 minut vezou, když se všichni sejdeme na křižovatce, pokračujeme ke klášteru Arates, do kopce asi 3 km, ejhle, jde o zříceninu...., ale každý cestovatel by měl navštívit- budeme asi doporučovat jako škodolibost, jelikož moc nás toto místo nenadchlo. Procházíme klášter a v jeho blízkosti stavíme stany. Zde nás navštívil starosta se svým synovcem Gorem. Vaříme a definitivně nám dochází benzín, starosta dojede kamsi a nějaký benzín nám asi po půl hodině přiváží.

Samotná vesnice Arates je poměrně opuštěná, kdysi tu bydleli Azerové, ale Ti jsou fuč a jejich domy chátrají a rozpadají se, jen některé jsou drženy pohromadě Armény, kteří to tu zabydleli.
Je už tma, Gor odchází dojit krávy a nabízí nám, abychom si přišli pro mléko, nabídku ovšem nevyužíváme. Stan A večeří bramborovou kaši se sójou, stan B kuskus s bylinkovou solí. Dnes Jakubové oslavují svátek.

Faky běduje, že si od sluníčka spálil levou bradavku, ale levá ještě drží, tak je vše OK.

11. den - 26. 7. 2014

Probouzíme se horkem, sestoupili jsme a slunce pálí a je to znát, po celou noc se nám nespalo dobře, tedy vítáme pozdější odchod. Jdeme se umýt do potoka, který vyvěrá ze skály. Holčičí sekce dokazuje, že za 5 minut se opravdu nevykoupe, proto z Arates vycházíme něco málo před 11 h. Dojdeme do Hermond a od té doby se pokoušíme chytit stopa směrem do Karavan Sarai, který je naším dnešním
cílem. V hrozném vedru je cesta po silnici úmorná. Nakonec holčičí část je vzata na milost paní s pěkným autem, celou cestu si povídá anglicky s Danielou. Na určeném místě nás již čeká Eliška s Naďou, ostatní také za chvíli dorážejí. Zastavujeme v místním obchodě, posilňujeme se, je víkend, maršruty nejezdí, musíme tedy stopovat. Nakonec nás všechny veze pán s dodávkou, která byla donedávna plná uhlí. Po výstupu vypadáme jako horníci, čemuž se vyhne jen Naďa s Antonínem, kteří jedou vepředu s řidičem, ti ale zase dojedou hluší, když musí poslouchat velmi hlasitou a na náš vkus kýčovitou hudbu. Stoupáme po serpentýnách do kopce. Čteme si informace o této zastávce na hedvábné stezce a prohlížíme si zvláštním světlem prozářené, proto uvnitř trochu tajemné, prostory. S Naďou dostáváme ochutnat sladkého vína. Zpět se část z nás vrací s luxusní maršrutkou se skupinou německých a rakouských turistů v nejlepším věku.

Cestou si povídáme anglicky i německy. Druhá skupina vedená Antonínem nás za chvíli předjíždí v BMW, což je naší skupinou komentováno:“ Na ja, das ist BMW.“ Jsme vysazeni v Jechenadzoru, v pítku doplňujeme studenou vodu a umýváme se od zbytků uhlí. Domlouváme si maršrut, je ale poměrně drahý, tak se rozhodneme znovu stopovat. Markétka+ Naďa+ Max+ Vojta + Eliška jedeme se sympatickými týpky s řízením napravo, cestou zastavujeme, abychom natankovali plyn. Většina aut v Arménii jezdí na plyn, jelikož to vyjde levněji, proto všechna auta mají důmyslné držáky na plynové bomby. Potom stavíme v železářství u kamaráda, stavíme pro kilo meruněk, které dostáváme darem. Je zajímavé, že pánové platí o dost více, než mají, asi mafiáni, nebo takoví frajeři? :) Potom zastavujeme v průsmyku, kde prý zastavuje každý Armén, pokud tudy jede, dříve toto místo bylo součástí Hedvábné stezky, nyní se zde dá občerstvit, koupit u trhovců zeleninu. Celou dobu v autě paříme a užíváme si takové hitovky jako Gangstersparty, Cassablanca, ...on Fire, lala song. Řidič se usmívá a při řízení tancuje taky. Rádio hraje na max. Bohužel musíme vystupovat.

Na místě srazu jsme samozřejmě první, na místě srazu se na nás vrhá dosti podroušený muž, Arman, který 16 let žil v Polsku. Je to sochař, mluví arménsky, francouzsky, polsky i anglicky. Manželka je Polka, má 16 letou dceru Lauru, jenže nyní již 5 let nemůže jet kvůli dokumentům do Polska za rodinou, v Arménii musel zůstat kvůli tomu, protože nechtěl nastoupit na povinnou vojenskou službu, která je v Arménii od 18 let povinná.

Armin nám vše opakuje dokola a zve nás na kafe, které si s ním nakonec dáme, po polsku spolu rozmlouváme a smějeme se mu, zve nás k sobě domů do Sisian, my však trváme na postavení palátek. Ty stavíme na pozemku Armanova kamaráda vedle benzínky, což byl evidentně bývalý kemp, již za tmy.

Další skupina, která dorazila, byl Honza s Jakubem, poslední na místo srazu přijel Jakub F., Antonín a Daniela.Spíme, v noci je horko, po dlouhé době není v noci absolutní klid, doléhají k nám zvuky jedoucích aut z nedaleké silnice.

12. den - 27. 7. 2014

Zapsáno u kláštera Tatev.

Probouzíme se horkem, všude kolem jsou mravenci, jsme asi 7 km od města Sisian, kousek od nás jakási betonárka, na druhé straně silnice, na třetí straně benzína a na další straně cosi, přesto spíme v jakémsi bývalém ovocném hájku. Jeho majitel promlouvá s Antonínem a nutí mu ještě nedozrálé plody broskví, aby je snědl, zároveň musí natrhat nám všem. Proto Antonín velí k brzkému opuštění háje, než k nám majitel dojde a bude nás do konzumace nezralých plodů nutit všechny. Vycházíme po silnici a míříme do Karahudj, silnice je čerstvě asfaltována, nové linie krajnic jsou vyměřovány provázkem, který je zatížen kameny, horko, vůně rozteklého asfaltu.. Nejprve se občerstvujeme,
kupujeme si v jakémsi motorestu nanuky a ovocné šťávičky, doplňujeme vodu, potom směřujeme k megalitické památce, nejprve se zastavíme u modernějšího památníku, kde potkáváme mafiány, kteří nás vezli včera. Usedáme doprostřed kamenů, čteme si o megalitech i o Karahundj, děláme profilovky s jednotlivými kameny dle vlastního výběru, každý kámen je zdoben stylizovaným petroglyfem. Ten kousek odtud nás popovezl UAZ, řečený všechnovyjeď. Prohlížíme si pravěkou observatoř tvořenou kameny s otvory, o nichž se vědci dodnes přou, jaký měly účel, jedna z hypotéz je, že to je prastarý periskop, který využíval lomu světla, kdy se hvězdná obloha zračila ve vodní hladině, kamenů zde bylo asi 240, z toho okolo 80 kamenů v sobě umístěný otvor pro pozorování oblohy. Význam místa Karahundj je sporný, jedná se o památku srovnatelnou se Stonehange.

Za pomoci místního mládence, který se zajímá o petroglyfy a prodával v buňce odborné knihy a suvenýry, jsme si pronajali UAZ, abychom mohli navštívit Ughtasar, který leží v nadmořské výšce cca 3200 mnm. Je to blízko hranic s Náhorním Karabachem, UAZ ten kopec bez problémů vyjel, úchvatný zážitek. V Ughtasaru jsme pátrali po petroglyfech, ten nejznámější s vyobrazením vyhnání Adama a Evy z ráje jsme ale nenašli, zato jsme našli krásné jezero, kde jsme se také vykoupali. Fotíme další petroglyfy. Cesta UAZEm na vrchol byla dobrodružným životním zážitkem, auto jelo na plyn a mělo dvě řadicí páky, umí neuvěřitelně stoupat i klesat, zvládá veškerý terén. Díky jednoduchosti a opravitelnosti tohoto vozu se z něj stává nezničitelná mašina.

Když jsme se vrátili zpět do Karahundj, domluvili jsme se s řidičem UAZu, že nás ještě popoveze za dalších 15 000 dramů do své rodné vesnice Ltsen, nedaleko od kláštera Tatev – asi 25 km, zároveň nám řidič slíbil, že druhý den nás ke klášteru přiblíží.

Nelitovali jsme, navštívili jsme při setmění další klášter Vorotnovank , stmívalo se, když jsme projížděli kaňonem Vorotan. Pan řidič nás všechny ubytoval v domě po své zesnulé mamince, uvítala nás zde její stará, morbidně vyhlížející fotografie. Pán nám pouštěl TV a rozdal nám pivo, všichni večeříme ze zásob, které jsme nakoupili v Sisianu. Zde v obchodě již měli vykoupený chléb, ale žádný problém...., není, chcete, zavoláme, objednáme, za chvíli je vše. Přenocování u místního zůstane jistě v našich vzpomínkách, co se týče vybavení domu, povím vám o kadibudce se sedátkem z pivní basy se starými tapetami a o vaně na zahradě, kam byl zaveden místní specialitou všudypřítomnými rourami proud čisté vody na zahradě.... Snažíme se usnout, ale dlouho večer ještě pán sleduje TV, co je to za zvuky. Faky snědl dva stružky neloupaného česneku.

13. den - 28. 7. 2014

Překvapivě nás probouzí stejné zvuky, při kterých jsme včera usínali. Televize nejspíše nespala a hrála celou noc. Náš hostitel Armik už je na nohou, brzy se budí také Antonín, Alex a Danča ve vedlejším pokoji, s trochou zpoždění my ostatní. Noc byla pro některé z nás krušná, jelikož podlaha se nevyrovná měkoučké trávě pod stanem, na kterou jsme byli doposud zvyklí. Ale vyspali jsme se dobře.

Sbalili jsme si batohy a Armik nás provedl po jeho vesnici Ltsen, která se nachází u Vorotankaňonu. Viděli jsme krásný hřbitov s výhledem na vodní nádrž s blankytně modrou vodou, odkud se voda systémem trubek rozvádí do celého širokého okolí, zároveň je zde i závod na výrobu minerální vody...a hory kolem, krásné místo. Viděli jsme i památník na II. světovou válku, jímž si místní připomínají všechny ty, kteří během ní položili své životy v boji, mezi jmény byl i Armikův tatínek, o němž nevěděl, kde padl. Od vesničanky jsme dostali hrušky a Armik nás poslal natrhat si černé višně.

S Armikovým UAZem se vydáváme po horské cestě někam ke klášteru Tatev, tak jak jsme se včera dohodli, cesta opět hopsavá a dobrodružná, tohle auto si prostě poradí s každým terénem a překážkou. Kdesi v kopci vysedáme, dál prý je to i pro tento automobil nebezpečné. Trochu nás to
zaskočí, protože včera nám Armik říkal, že vystoupíme a uvidíme Tatev, nyní byl před námi podle Armika hodinový výstup a Tatev jsme neviděli ještě dosti dlouho.

Škrábeme se zase do kopce, je nám ale fajn, jsme rádi, že zase po přejezdech jdeme pěšky a trochu si protáhneme svaly. Armik sliboval, že cesta ke klášteru bude trvat maximálně 2 hodiny, po těch 2 hodinách dorážíme do sedla na vrcholy hor a...Tatev nikde, jen krásný výhled do údolí, jdeme dál, z ničeho nic vyšlapaná pěšinka končí, hory jsou ale svobodné, jdeme dále tam, kde si myslíme, že by Tatev mohl být, po další cca 1,5 hodiny přicházíme do vesnice Tatev. Nakupujeme si v krámku a jsme překvapeni turistickými značkami, které zjevně markýrují český systém značení. Udělali to zde ale Poláci a rozhodně si se značením nedávali takovou práci jako naši značkaři. Doplňujeme vodu, odpočineme si na jakési návsi, osvěžíme se nanukem a ruskou zmrzlinou. Tatev není stále vidět, ale již nás k němu vede značení a my víme, že jsme již u dalšího našeho cíle nadohled. Došli jsme k Tatevu, jednomu z nejznámějších klášterů v Arménii po svých. Tak to má být.

Prohlídka kláštera je díky úpalovému slunci a vedru únavná, ale stojí za to. Areál je plný turistů, Evropané jsme zde ale přesto asi jediní. Opět se rozdělujeme na dvě poloviny, jedna nabíjí vše, co jde ze solární nabíječky, odpočívá pod košatým stromem na lavičce, druhá skupina prohlíží interiéry i exteriéry kláštera, posléze naopak. Měli jsme štěstí, v klášterním kostele probíhal pravděpodobně křest dětí, nebo biřmování, děti byly již odrostlejší, pozorujeme ten ceremoniál a arménské zpívající kněze. Kdysi byl klášter nejvýznamnějším centrem evropské vzdělanosti, přepisovaly se zde knihy, byla zde škola, sjížděli se sem učenci. Byl téměř nedobytný, je umístěn na skalním převisu nad kaňonem Vorotan. Poničen byl až později při zemětřesení a za éry sovětů. Cestu ke klášteru tradičně lemují trhovci, prodávají chléb, cukrovinky, sušené bylinky, víno. Nic jsme neutratili.

V cestě pokračujeme dále, přes kaňon se svezeme nejdelší lanovkou na světě. Jedna jízda na osobu vyjde na 3000 dramů, což je dost, ale uklidňuje nás, že příspěvky z výtěžku lanovky jdou na opravu a rekonstrukci kláštera a užitek z toho mají i místní, pro něž je využití lanové dráhy zdarma. Když se lanovka vysoko nad říčkou, která se proplétá kaňonem a daleko od obou skalnatých břehů zhoupnula, bylo některým chvíli úzko. Výhledy ale byly krásné, především zpětný pohled na Tatev, stojící na obří skalní stěně. Celou cestu v kabince hrála příjemná hudba a v mnoha jazycích jsme slyšeli povídání o tom, co je z té výšky do všech směrů možné vidět. Jediné, co nás překvapilo a na čem jsme se mnozí shodli, že WINGS TO TATEV má mnohem více zaměstnanců, než by potřeboval.

Po výstupu z lanovky docházíme na moderní parkoviště, tam jsme odmítli nabídku levných taxíků v domnění, že stop bude levnější, možná, že by i byl, ale žádný nebyl, tedy jdeme do vesnice Shinuhayr pěšky, tedy s malou výjimkou, kdy část z nás byla nabrána chlápky, kteří v momentě, kdy kolem jelo policejní auto, zastavili a markýrovali jakousi urgentní opravu vozu. Policie je nechala bez povšimnutí, za to s námi si policisté popovídali. V městečku si kupujeme pití a jíme, obklopuje nás smečka malých dětí, která na nás zle dotírá pichlavými bodláky, které po nás ke všeobecnému veselí, ne našemu, po nás v salvách hází.. Několikrát se děti snažíme výstražně zaplašit, marně. Přes ulici je pošta, rekonstruuje se, a i když je již pokročilá hodina, je otevřeno, pošťák sedí v provizorní místnosti v patře budovy, za sebou má rozestlanou postel, skoro to vypadá, že úřaduje v nějaké pronajaté ložnici. Cosi ťuká do archaického počítače, ptám se, zda li mohu poslat pohled, prý ano.....pohled dodnes nedošel. Asi leží v posteli.

Ze Sinuhhayru putujeme dále a marně se snažíme stopovat, kempíme na slámovém strništi nedaleko elektrárny a letiště, elektrárna byla ještě v provozu, letiště vzpomínalo na svoji dávnou slávu v meditativním osamocení, dokonce nám jeden místní borec nabízel, ať tam jdeme spát. Vybíráme na spaní místo u vedlejší silnice za malým pahrbkem, abychom nebyli nikým rušeni, proto na nás každý projíždějící traktor troubil, vrcholí žně, jezdilo se na pole všude kolem pro slámu.

Daniela s Maxem uléhají do kupky sena a připomínají žánrový impresionistický výjev. My ostatní vaříme. Stan A vaří VÝBORNÝ kuskus s kukuřicí, rajčaty a bylinkovou solí. Stan B má Fakicovy dobroty, dnešní menu: Teplé moře- recept: Do hrnce nalijeme vodu a přivedeme k varu, přilejeme další vodu a necháme pod pokličkou, pomalu zahříváme za občasného míchání. Když se obě vody náležitě promísí, odstraníme hrnec z plotny, dle chuti dosolíme. Dobrou chuť. Prostě zase vařil Faky a nedalo se to jíst. Když Antonín Fakyho výtvor ochutnal, komentoval to slovy: „ Je to dobré, ale chybí tomu cokoli.“

Večer jsme zase pařili Bang, ale klukům strašně smrděly nohy, tak jsme to brzo zalomili a šli jsme raději spát.

14 den - 29.7. 2014

Deník s kapkou něžnosti

Probouzíme se do dalšího krásného dne, balíme stany a Antonínovi se podaří stopnout auto, kdo včas vstal a je sbalen, může nasednout, tři Hovnatani – Daniela, Eliška a Vojta odjíždějí směr Goris. My ostatní vyrážíme po silnici, před námi cca 10 km, nevaříme snídani a domníváme se, že se také svezeme. Jediný dopravní prostředek jsme potkali po hodině, jel v protisměru a byly to krávy bez pasáka, které mašírovaly po silnici kamsi. Pozorovali jsme je v momentě naší pauzy a pozdní snídaně. Cestou míjíme starý hřbitov a zajímavé geologické odkryvy s množstvím sedimentů pískovce a černých mohutných vrstev sopečného popela, doploužíme se do Goris, těsně nad městem v serpentýnách nás vzalo ještě jedno auto, nikoli ovšem všechny. V Goris se u fontány, v níž se cárají děti, shledáváme.

Obhlížíme krámky, vyměňujeme v bance další dolary cca 50 / os, Nakupujeme opalovací krém, který došel a zásobujeme se nějakým jídlem, nakupujeme i velmi levné ovoce a zeleninu 1 kg rajčat za 180 dram, podobně levné jsou i meruňky.

Domluvili jsme se, že dojdeme na nějaký společný oběd, navštěvujeme tedy místní bistro, objednáváme si švarmu, pivo Kilikia a někdo kolu. Nijak nás ale jídlo neohromilo. Kebab měl chuť jako ryba s koprovou omáčkou – všude a ve všem koriandr. Místo účtu nám servírka přinesla na ubrousku napsanou částku 2900. Byla to suma asi o 2000 nižší, než jsme měli platit, ale nebránili jsme se, však oni si to na nás Arméni zase vezmou zpět v podobě mnohonásobně předražené dopravy.
pivo Kilikia 0,5 l 500dram
šwarma + lavaš 700 dram

Antonín se pokouší domlouvat dopravu, ....jsem posílán z místa na místo, až skončím v nějaké pseudodopravní kanceláři. Z Goris do Jerevanu překvapivě žádné maršruty nejedou, což potvrzuje i několik místních obyvatel, pro jistotu se ptám i policisty. Je třeba využít služeb, které využívá korpulentní dáma vylepšující si svůj zjev velikými šperky. Kamsi volá, smlouváme o ceně. Nakonec to dopadne tak, že pro nás přijedou 2 taxíky, do každého se nacpeme v 5 lidech i s batohy a v ceně za 4000dram/ osoba vyrážíme z Goris do Noravanku, kde je domluveno, že tam s námi taxikáři zajedou a posléze do Khor Virap, kde je domluveno, že nás zanechají.

Taxikáři jsou nevrlí, hlasitá hudba, celkem prasácká jízda, předjíždění na horizontu, do zatáček, obě auta na plyn, obě auta zastavují a čepují, každé ale zvláště. Při čepování plynu je nutné, aby posádka automobil opustila a čepování se protáhne poměrně na dlouhou dobu, jednotlivé čepovací stojany jsou od sebe odděleny betonovou zídkou. Jedno z aut má řazení na pravé straně a šest rychlostí. Jezdí zde leccos, podezříváme, že se sem dostává hodně kradených aut z Evropy. Místní provenience jsou
staré UAZy, ZILy, Volhy, žigulíky, dokonce Moskviče, z cizích aut jsou zde zastoupeny především německé značky.

Silnice se klikatí horami, jsou četně děravé, což značně omezuje rychlou jízdu, ale mnozí místní se tím nenechají svazovat, což z vlastní zkušenosti několikrát musíme potvrdit. Všude po cestě cestu lemují skály v roztodivných podobách, jakoby čekaly na objevení. Tahle vyprahlá země Karastánu, plná kamení v různých podobách, má mnoho romantického estetického potenciáluk. Horská krajina byla rýsována věky, proudy lávy se střídaly s proudy vody, rvala se zemina, hloubila se údolí, kaňony a rokle.

Cestou míjíme pole, kde hoduje hejno čápů, projíždíme mezi prodejci meruněk, jimiž jsou silnice lemovány, naše cesta protíná v určitou chvíli rozlehlé meruňkové sady. Při cestě je legrace, dnes jsme přišli na to, že Honza vypadá jako Ir, tak jsme ho překřtili na Jamese.

Noravank nás ohromuje svojí polohou, tyčí se uprostřed rudých skal, je to magické místo s jedinečnou architekturou. Do vyššího patra klášterního kostela se vylézá po strmých schodech, které vedou nad průčelím chrámu. Krásně vyřezávané dveře s kačkarovými ornamenty svědčí o umu arménských řezbářů těch již dávno mrtvých i těch nynějších. Je vidět, že klášter se rekonstruuje a probouzí se ke své velikosti. Za překrásnými vyřezávanými dveřmi náhodně skrze štěrbinu objevujeme poklad v podobě 2 zlatých korun. V kostelní kopuli kempí netopýři.

Na prohlídku nám taxikáři vyčlenili 30 minut, sice jsme si řekli, že nás nějaké jejich příkazy nijak nemusí omezovat, přesto je 30 minut na prohlídku akorát, přicházíme k autům možná i o něco dříve, jen taxikáři chybí.

Míříme dále ke klášteru Khor Virap, je tu k vidění všude, na obrazech, známkách, prostě fotogenický klášter s Araratem. Na parkovišti pod klášterem nám nějaký mentálně zpozdilý Armén nabízí spaní v místním hájku, projevujeme lhostejnost, obzvláště tehdy, když bychom zase museli platit. Odcházíme do kláštera, brána je otevřená, ale vstup do hlavního kostela je již zavřený. Pozorujeme zapadající slunce, zadrátovanou hranici mezi Arménií a Tureckem, která je nadohled a z hradeb kláštera hledíme na vrcholy Velkého a Malého Araratu. Klášter se uzavře, my hledáme místo na spaní. Spustí se komáří peklo a nastává noční bitva s komáry, postavit rychle stany je nutnost. Teče krev a pot, vyskakují pupence, kdo se oblékne, ukrutně se potí. Dobrou noc.

15. den - 30. 7. 2014

Většina Hovnatanů je přemožena ranním vedrem a únavou po včerejším boji s komáry. Opět se kocháme výhledy na oba Araraty, které jsou dnes mnohem lépe vidět, čehož fotografové využívají k focení. Probouzíme se vedle hřbitova s pitoreskními náhrobky odkud se na vás smějí zvěčněniny v kameni vyvedených mrtvých se samopaly, dýmkami. Je zde mnoho hrobů dětí, ale je objeven i náhrobek, pod nímž odpočívá paní, která se dožila 110 let.

Budí se náčelník Hovnatanů a budí ostatní Hovnatany, boj je včera dosti zmohl, vypadají dosti sklesle a jak pravil náčelník, měli na sobě včera večer tolik pupenů, že ve stanu už nebylo žádné místo. Dnes jsou komáři naštěstí už pryč, znovu vyrážíme ke klášteru, abychom si ho prohlídli za lepšího světla a především nahlédli všude tam, kde včera již bylo zavřeno. Na parkovišti je již týpek, který nám nabízí bílé holuby, abychom je jako posly míru vypustili, za patřičný obnos dramů, samozřejmě, stál tu již včera se stejnou atrakcí a stejně jako včera jsme ho i dnes odmítli. Alexovi už ani holubi nabízeni nejsou, protože je včera chtěl místo vypuštění na svobodu oškubat a sníst.

V klášteře je již překvapivě několik turistů, zanedlouho přijíždějí další autobusy a další turisté- Španělsko, Japonsko. Snažíme se přemluvit japonskou skupinu, aby nás vzala s sebou do Jerevanu jejich luxusním a velikým busem, odpověď je stručná a jasná: „ YOU cant go with me.“ Úspěch nesklízí ani Naďa, která ohromuje španělskou skupinu španělštinou, je to škoda, ale jak pravil Antonín: „ Je to dobře, alespoň můžeme jít.“ Tak jsme šli, Jakub s Antonínem se snažili po cestě najít kešku, ale nějak se to nepovedlo.

Stopujeme, první odjíždí směr Jerevan Daniela a Max. Stopují učitele matematiky a ředitele školy v Khor Virapu, který je sveze do Arthasatu, tam s trochou zpoždění dojdou pěšky i všichni ostatní. Odtud jede do Jerevanu maršrut za 250 dramů/os. Do Jerevanu přijíždíme každá skupinka v jiném busu. Cesta je pomalá, bus starý, okolí zajímavé, dálnice do Jerevanu sešlá a dá se na ní couvat i občas jezdit v protisměru. Krajina se pomalu mění v industriální předměstí. Sledujeme Arménce při cestě v buse, rádi se dělí o sedadlo s nově nastoupivšími, nabízejí si vzájemně svá místa, případně se na nich všelijak během cesty střídají. Platí se po skončení či v průběhu cesty posláním drobáčků řidiči, občas se stane, že busem prochází výběrčí.

Dojíždíme na autobusové nádraží a absolvujeme naši první jízdu jerevanským metrem, u kasy si zakoupíme plastové žetony, které vhodíme do mašinky, otevřou se chapadla a pohltí nás nadzemně podzemní mertro. S vozy z Mitišinského mašinostrojitelného závodu dojíždíme na náměstí Republiky. Cesta metrem je levná, jedna jízdenka stojí 100 dram.

Zatímco ostatní Hovnatani mají trochu zpoždění, dávají si rozchody a srazy u pítka, které se stalo naší mystickou svatyní v Jerevanu, kde se vždycky scházíme, Alex s Danielou se vydali nakoupit a všichni se scházíme na nám již dobře známém avtovagzále Kilikia, kde se všichni dohromady shledáváme.

James doplňuje:
Co se dělo cestou autobusem z Jerevanu, nevím, spal jsem. Ale asi po hodině a půl jsem se probudil a právě jsme přijížděli k Sevanavanku. Byl jsem dost mimo, tak ani nevím, proč jsme se místo na pláž k jezeru vydali nejprve špalíry turistů do kopce ke klášteru. Sevanavank byl nejpřervanější klášter turisty, blízkost Jerevanu, zřejmě. Parkoviště přecpané většinou íránskými autobusy. V tom turistickém panoptiku se vyskytovaly občas zajímavé kousky, třeba dívka s ponožkami v žabkách, světový unikát. Část z nás se vydala prozkoumat okolí, pohledem shůry jsme zjišťovali, kde bychom se mohli vykoupat, což byl náš cíl. Někteří se vydali nalevo i napravo, ti línější hlídají batohy a sledují dění kolem sebe a kolem kláštera, v němž se shodou okolností odehrávala svatba, tedy bylo, na co se dívat. Asi po hodince jsme se vydali na Antonínem vytipovanou pláž jezera Sevan, míjíme ubikace, restaurace, tuny hodujících turistů, na jezeře skotačí vodní skútry. Voda byla zvláště studená, takže v ní dlouho nikdo nepobyl, alespoň jsme si ale umyli prdízny a osvěžili jsme naše zmožená těla. Během osychání jsme s Vojtou pozorovali Krále pláže a jeho nohsledy, fandili Arménkám, které se opodál pokoušeli hrát volejbal a neustále lovily míč v Sevanu, všechny se s námi také z nějakého neznámého důvodu fotily, Antonín čile konverzoval s jejich vůdkyní, prý cvičitelkou asi kick boxu z Jerevanu.

Pobavení také poskytoval napínavý výhled na rodinku navlečenou do plaveckých dětských kruhů, do nichž byli nasoukáni, že pokud jim nepraskly, tak je obepínají dodnes. Získali jsme dojem, že by se zde mohla prostým spuštěním kamery natáčet tragikomedie, ale bylo nám hloupé vytáhnout kameru a točit.

Antonín se vytrvale pokoušel sehnat ubytování ve zdejších chatkách, kudy chodil, tudy se ptal, ale žádné z nabízených variant nám nepřipadaly vábné. Když jsme dostali třetí nabídku spát v roztřískané boudě podobné veřejným toaletám s dovětkem, že ta klika se opraví a ten binec se před naším ubytováním uklidí, rozhodli jsme se raději přejít na druhou stranu sevanského poloostrova, který byl pohledem shora daleko opuštěnější, mysleli jsme si , že zde najdeme klidné místo ke stanování.

Prošli jsme jakýmsi zvláštním místem s opuštěnými rekreačními chatkami v různém stadiu zaostaloti, posléze narážíme na bujaré veselí výletníků, kteří se zrovna chystali opouštět zdejší „minirezort“, Antonín se s nimi dává do řeči, což má za následek jeho brzké spřátelení se s celým arménským osazenstvem, z čehož plyne, že jsme pohoštěni vším, co z hostiny zbylo, chléb, kousky masa, hodně zeleniny, pití, šťáva. Tahle rodinná sešlost vše poklízí, Antonín hovoří se staříkem a povídají si o arménské genocidě, Armén Antonínovi říká, že z jejich rodiny- 56 lidí, dávné hrůzy přežili pouze 2 lidé. Všichni se narvou do malého autobusu, potom z něj ale mnozí zase vystupují, společně tancujeme, máváme si, Vojta je čupr, dubr tanečník, to všelijaké křepčení se mu zdá trapné, tak tu stojí jako kamenný sloup.

Ubytovali jsme se v ucházející buňce 1 + 1 za 1000/os. je nám nabízen ještě jiný místní komfort, ale zjišťujeme, že se sem všichni smístíme, tak zde zůstáváme. Spořádáme večeři, kterou nám darovali naši arménští tanečníci, máme světlo, elektřinu, někteří i postele, nad námi střecha, paříme Bang, 3x po sobě vyhrávají banditi, LOL. Využíváme Alexova připojení na internet, tak jedeme fejsbůčky. Venku fouká ostrý vítr, večer je pekelná bouřka, noc pod střechou, vyhráli jsme.

Jinak poslední dva dny bych označil za „tureckou krizi“, nedaří se nám sednout si na normální záchod a to je prostě vážně vyčerpávající.

16. den - 31. 7. 2014

Vstáváme po desáté hodině, lenošíme, i přes plné břichy není nálada nějak valná. Prostě potřebujeme se probudit nějakou akcí. Již neprší, ale stále fouká, v Sevanu jsou velké vlny, nebe je jasné, ale teplo zde není. Koupeme se v Sevanu, koupel nás probouzí a dodává nám energii na další cestu. Dnešním cílem je přejezd k Aragatu, rádi bychom dojeli ke Kari Lich. Opouštíme jezerní buňku, ze Sevanavanku chytáme maršrut, zkušeně odmítáme drahé nabídky taxikářů, i tento maršrutkář nás chce natáhnout, je to svačinář, za krátké svezení chce po všech 3000 dramů, mstíme se mu tím, že mu platíme v nejmenších drobných, které se nám válejí po kapsách, zírá.

Dojíždíme do města Sevan, k autobusovému nádraží, které je ovšem dokonale malé a dokonale maskované, v podstatě krám, v němž se prodávají lístky a parkoviště bez jakéhokoli označení zastávky. Antonín kupuje jízdenky do Jerevanu, jsou levnější než od kláštera sem. Nastupujeme do maršrutu, je prázdný,sedí zde pouze jedna paní, potom nastupuje naše desetičlenná skupina, stále ještě 3 místa volná, čekáme, asi hodinu, maršruty jezdí ekonomicky a nikdy neodjíždějí dříve, pokud nejsou naplněny. Proto zde nikdo nikdy neví, kdy co jede, ale vždycky něco jede.Asi po hodině čekání se dočkáme toho posledního, kterrý se do maršrutu ještě dokáže vtěsnat, odjíždíme.

Cestu do Jerevanu nám zpříjemňuje skupinka dětí a jejich maminka, s níž Antonín konverzuje, jiná paní nám v přeplněné maršrutce daruje asi kilo sýra z vlastní výroby, později po ochutnávce vyhodnocujeme jako nejlepší sýr, který jsme dosud v Arménii jedli. Dětem a mamince dáváme poslední pohlednici s obrázky z Prahy, kterou u sebe ještě máme, děti si se zájmem prohlížejí pražskou obrázkovou koláž, ptají se, a protože jde o koláž asi 10 malých obrázků, Antonín vysvětluje, co je co. Vystupujeme z maršrutu, maminka nám řekne, na jaký autobus máme čekat, a ještě nám stačí všem koupit kalíšky s ledovou kávou.

Čekáme na místní jerevanský městský autobus č. 47, řidič je ukázkově nervní, vadí mu především naše batohy, mlátí do volantu a stále něco vykřikuje, batohy ale máme na sobě a autobus je volně průchodný, ani jeden batoh neleží na sedačce, tedy moc ho nechápeme, mírní ho i místní pasažéři. Cesta městem v přeplněném autobusu je dost úmorná, zastávka na každém rohu. Po výstupu na
nádraží Kilikia následuje expresivní scéna, řidič kleje, křičí, dokonce vystupuje z autobusu a dožaduje se zaplacení nějakého dalšího doplatku za bágly, Antonín mu nabízí v dlani nejdrobnější arménskou minci 50 dramů, což řidiči vyrazí dech, mávne rukou, vyráží Antonínovi peníz z ruky, nasedá a odjíždí, prostě tady jsme to zase vyhráli.

Míříme k Aragatu, do Aštaraku jedeme prostorným busem za lidovou cenu, následuje dohadování se zupáckými taxikáři, které řídí „král pláže“, s nímž se Vojta fotí. Taxikářů je mnoho, pod Aragat maršrut nepojede, je pozdě, tak domlouváme ceny, nakonec usmlouváme cenu 10 000 dramů za auto, je to dost, ale co nám zbývá, zároveň chápeme, že plně naložený osobák, do něhož se vtěstnáme v 5 lidech a s velikými batohy, dostane směrem k výšinám Aragatu, k jezeru Kari, kam se chceme dovézt a které leží cca 3200 mnm, pěkně zabrat. 2 taxíky se vydávají vzhůru, opel, v němž jede Honza a holky, doráží v pořádku. Druhé auto, starý žigul jede zpočátku také svižně, nakonec hrc, prd, ani ťuk, zůstáváme v půlce kopce, kdesi. Autu došlo palivo, plyn, jak se později dozvídáme, je to tady zrádné, protože ve vyšší nadmořské výšce má auto mnohem větší spotřebu a plyn se spaluje o sto péro, což náš řidič podcenil, chce volat, ale není komu, není tu totiž signál. Vymýšlíme nouzové varianty, Alex signál má, taxikář volá manželce .Beznadějná situace, z níž nás zachránil řidič prvního taxi, který se vrací zpět. Domlouváme se s ním, vše mu vysvětlujeme, nic nechápe, především svého kolegu, tomu pomáháme otočit auto a pouštíme ho na volnoběh z kopce dolů, pojede mu to dobře nastoupali jsme dobrých 800 výškových metrů. Jak dopadl nevíme. Poměrně pozdě se všichni setkáváme v místní restauraci u jezera, první posádka je znepokojena, jelikož tuší, že se něco stalo, ale neví co, protože spojení nebylo. Zatímco klučičí skupina čekala v půli kopce na záchranu, skupina č. 1 laškuje s místním číšníkem, kterého si dívky oblíbily, je superněžný, baví se o filmech, nějaké jsou jim Arménem i doporučeny. Všichni se scházíme, ve tmě nalézáme místo pro stany, za světla se ukáže, že docela i pěkné, jdeme spát.

Perlička: Když šel dnes Vojta s Antonínem v jerevanském muzeu historie na záchod, Antonín čeká na Vojtu, který nevěděl, kde záchod je, zároveň když to již zjistil, nechtěli ho tam pustit. Vše řeší společně s Antonínem, který na něho před východem čeká. Recepční se s Vojtou loučí: „ Neboj, Tvá maminka na Tebe čeká venku.

17. den - 1. 8. 2014

Probouzíme se v sauně v našem stanu, snídáme ovesnou kaši se švestkami a vyrážíme na jeden ze 4 vrcholů nejvyšší hory Arménie, Aragatu. Dnes jsme zvolili aklimatizační výstup, uvidíme, jak na tom jsme a trochu se porozhlédneme, jak to zde s těmi kameny funguje. Cestou se dělíme na 2 skupiny. Funíme do kopečka a sem tam se nám točí hlava, nijak ale zásadně. Od jezera vyrážíme po desáté hodině, čím jsme výše, tím lepší máme rozhled, také na jezídská obydlí, která jsou roztroušena po úbočích Aragatu. Obědváme na jižním vrcholu hory ve výšce cca 4000 mnm. Cesta je náročnější, než všechny výstupy, které jsme doposud v Arménii absolvovali, všude plno kamenů, cesta příkrá, místy se přidržujeme i rukama. Na vrcholu se setkáváme se dvěma Arménkami, jsou dobře vybavené, zjevně jsou na horách jako doma, fotografují, Antonín se s nimi baví a zjišťuje, že jedna z nich, Julia, je produkční a kromě jiného spravuje webové stránky, z nichž jsme získávali informace před odjezdem do Arménie. Chvilku po nás dorazil čiperný starší Íránec, nastává open air meeting. Íránec nás hostí oříšky, všichni se fotí se všemi, Íránec poskakuje jako kozlík a je jen otázkou času, kdy se zřítí, nebo si alespoň zlomí nohu. Užíváme si výhledů do kraje, dokud nás neudolá zima. Část výpravy zdolává ještě západní vrchol, část výpravy se vrací ke stanům.

Klopýtáme, kloužeme, sestupujeme dolů k našim stanům, dole se seznamujeme se zde odpočívajícími Čechy z Vrchlabí, Michalem a Luckou. Vaříme, někdo se koupe, přepíráme si věci, především ponožky, na místě, kde se koupeme, je plno bahna. Proto musíme chodit po kamenech, k večeři je kuskuss rajčaty a kluci vyžebrali od našinců červenou čočku, která již prý našincům leze i ušima. Vařil Antonín – podává se menu: červená čočka v bramborové kaši, sója a bylinková sůl, vše v báječném poměru. Prostřený stůl, pln božského žrádla. Po večeři přijeli holandští turisté, než jsme si to uvědomili, zjistili jsme, že si postavili stan tam, kam jsme chodili močit. Nechali jsme je. Sotva dostavili stan, už u nich byl místní strážce z místní meteorologické stanice. I oni slyšeli určitě ten příběh, který jsme od něj slyšeli my včera. Jezídi vykrádají turistům stany a odnášejí si jejich věci, vše kolem patří k meteorologické stanici, ale máme štěstí, že je tu on, který nám nabízí hlídání stanů i našich věcí za obnos 2000 na stan a den. Zřejmě místní byznysplán, který jsme nechtěli akceptovat, hory jsou svbobodné, kemp tu není a nic jsme si k pánovi do úschovy také nedávali, na rozdíl od našinců, kteří prý něco zaplatili a za to byli pohoštěni a mohli si ukládat před odchodem do hor batohy do stanice k úschově.
Za zvuků výstřelů BANG! usínáme.

18. den - 2. 8. 2014

Vstáváme brzo, budík v 6:00, spěšně se nasnídáme a vydáváme se zdolat nejvyšší, tedy severní vrchol Aragatu 4090mnm., nejvyšší vrchol v Arménii, většina z nás bude mít dnes výškový rekord, alespoň v to doufáme. Přidávají se k nám i Holanďané, Elisa s Thomasem, kteří vypadali v horách dosti bezradně. Jdeme jinudy než včera, je to jako na houpačce: výstup do prvního sedla, cesta po úbočí, další výstup, před námi strmý sestup do divokého kráteru, který hýří barvami a je plný sněhových roztroušených polí. Obědváme. Daniela a Alex se s námi loučí a v některých z nás hlodá touha jít s nimi, protože to, co nás čeká, nevypadá úplně jednoduše. Však chuť zdolat nejvyšší horu Arménie je silnější než naše únava a obavy.

Sešoupáváme se kameništěm k ledovcům, krosíme ledovec, sešoupáváme se k potůčku z tajících ledů uprostřed kráteru. Cesta se některým zdá dost náročná, jelikož s podobnými cestami ještě na horách nebyli konfrontováni. Chůze na šotolině do výše je hrozná, lezeme po čtyřech, krok, potom se trochu noha sesype spolu s kamením dolů, další krok, jde to ztuha, bojujeme v kamenném moři, zase teče krev a pot. :)

Když vrcholí naše únava v kopci, potkáváme sestupující našince, kteří se Nadi, která je na pokraji vyčerpání a ještě s bolavým kolenem, ptají při sestupu: „ Tak co, jak se jde....“ Od té mdoby nemá Naďa našince ráda a myslí si, jak jsou namachrovaní. Každý si děláme zastávky, jak potřebujeme, výstupový had se natáhl. Vojta odpočinek využívá tak, že se baví házením kamenů do údolí. Konečně jsme na vrcholu a „umíráme“, válíme se po Aragatu jako padlí andělé, výhled je překrásný a nepopsatelný. Naštěstí i počasí je stálé. To se prostě musí zažít. Kluci ještě vylezou na opravdu nejvyšší část, cesta je dobrodružná a erodující přechod k vrcholu se zdá být dost nebezpečný. Když se u Jakuba utrhne kus šutrů na zpáteční cestě, lekneme se, nic se nestalo, ale byl to doklad toho, že tady by se laškovat nemělo a člověk by měl být maximálně obezřetný.

Jíme marsky, pijeme, je tu zima, fouká, občas mrak, ale ne zase takový, aby nám bránil ve výhledu. Cesta dolů do kráteru je rychlá, sjíždíme kolmo dolů v lavině pod námi tekoucích kamenů, tohle bylo náramné sjezdařské zpestření. Potom zase nahoru a dolů kráterem. Odpočinek, chůze, už jsme dosti unavení, Vojtu začíná bolet hlava, tak mu dáváme jeden Ibuprofen,preventivně, který pomůže. Velkou pauzu si dáváme v sedle jižního vrcholu, kudy jsme šli již včera, dáváme si delší pauzu v kamenné zahrádce a povídáme si. Máme radost, vše se nám na této cestě vede. Je to krása, cesta kamenitou strání, sestup jako včera, večeříme. Večeříme v místní restauraci obsluhováni zjemnělou obsluhou, mladík si pamatuje veškerá námi objednaná jídla a nápoje pro 12 lidí, my + 2 Holanďané. Ceny jsou s vysokohorskou přirážkou. Antonín kupuje kilo lavaše za 700 dramů, Masité porce malé,
k dostání je zde i český Kozel. Naďa a Faky nikam nejdou, jsou zmožení, usínají Faky byl dnes všude první, dokonce se při návratu oddělil od skupiny a u stanů byl také první. Naďa večer při čůrání pozoruje hvězdnou oblohu a mléčnou dráhu. Hasta maňána Hovnatánci.!

19. den - 3. 8. 2014

Ráno balíme, odmítáme platit za hlídání našich stanů místním zaměstnancem meteorologické stanice, pomaličku se ve skupinkách vytrácíme. Hlídač meteorolog ostražitě hlídá a čeká, až přijdeme zaplatit. Po náns odcházejí i Holanďané, od nichž se dozvídáme, že chlapík byl dosti naštvaný a hovořil cosi o tom, že Češi už u něj mají útrum. Tak se zde přítomným Čechům, kteří zde budou v budoucnu kempit, omlouváme, ale myslíme si, že to nebude tak horké. Jsme v klidu, přeci nebudeme platit za to, že jsme si postavili stany na horské louce. A z principu mohou být i další návtěvníci z Čech v klidu, jelikož „pecunia non olet“. Z Aštaraku odjíždíme taxíkem se stejným řidičem, s nímž jsme přijeli nahoru, druhý řidič, s nímž jsme zůstali minule s prázdnou nádrží v kopci, byl vystřídán jeho příbuzným. Cesta za jedno auto 10 000,-, škoda, že jsme trochu nepočkali, jelikož řidiči dolmušů, kteří přivážejí do hor organizované skupiny turistů, by rádi využili čas čekání a klidně nás někam svezli. Tak dopravu zajišťuji alespoň Holanďanům. Kteří se také svezou za 10 000 na auto, jen s tím rozdílem, že v autě je ještě dalších cca 12 míst volných, tedy rozpočteno, kdybychom jeli i my, mohli jsme to mít levnější, ale což.

Cesta dolů ve voze s pánskou osádkou je šou, hlasitá hudba, řidič, přestože silnice je dosti děravá, jede rychle, zběsile brzdí, rychlé rozjezdy, kouí, ruka frajersky z okýnka. Asi nás ani nepřekvapí, když prudce najede na jediný kámen ležící na silnici, překvapivě na rovné, bezchybné. Prorazili jsme pneumatiku, auto odstavujeme a měníme kolo. Od srázu je auto odděleno podepřeným kamenem předního kola, bojíme se, aby se auto nezřítilo s kopce, tak ho raději přidržujeme. Asi nám není souzeno jet na těchto kopcích s někým normálním a bez defektů.

Opět se zpožděním dojíždíme k bývalé pevnosti Ambert, pokoušíme se ulovit kešku, ale marně. Při vstupu do areálu se pán na parkovišti dožaduje vstupného do areálu, tak se ho Antonín ptá, zda li dostaneme vstupenky, posléze nikdo nic nechce, pouze při odjezdu jsme znovu tázáni, zda li zaplatíme. Protože jsme pozorovali proudící dav, který u vstupu neplatil nic, zachovali jsme se identicky. Možná nás zase někdo proklíná, ale čas naší expedice se chýlí ke konci, peněz ubývá a nechceme platit za zbytečnosti jen proto, že si někdo vzpomene.

Z Amberdu jedeme k památníku arménské abecedy, pokoušíme se opět bezvýsledně hledat kešku. Každý se pokoušíme najít svoji iniciálu, u níž se potom individuálně fotíme. Údaje hledáme v Alexově mobilu, zkoumání těch arménských klikiháků je docela náročné. Potom už naše cesta vede do Aždahaku, přijíždíme na stanoviště smečky taxikářů. Vybalíme batohy a hned přestupujeme na místní linkový bus do Jerevanu, cesta pro 1 osobu vyjde na 100 dram.

Procházíme město, hledáme naše nové útočiště se střechou nad hlavou, vítá nás hostel Penthouse. Penthouse v nejvyšším patře domu bez výtahu. Jsme udýchaní, ale ve výsledku nadměrně spokojení, obsluha příjemná, interiér ucházející. Je zde kytara sice hybí jedna struna, ale pro kytarového virtuoza Honzu by to neměl být problém, volná WiFi, zdarma si zde můžeme vyprat, zdejší personál je milý a ochotný. Ubytováváme se v pokoji na palandách, někteří na přistýlkách. V našem pokoji pospává Ind, s nímž se posléze seznamujeme, jmenuje se Rasa, s ním se po kultivaci a umytí vydáváme do města, kde dnes probíhá místní oblíbený bazar, trh, na němž lze sehnat úplně vše, Vernisáž. Najdete zde opravdu vše: štěňátka, psi i koťata, obrazy, protézy, odznaky, výšivky, uniformy zlato, stříbro, mumraj tvarů barev a hodnot, zároveň využíváme možnosti nakoupit si suvenýry. Dáme si rozchod a každý se
tím labyrintem prodírá, jak uzná za vhodné. Na trhu se dá o všem smlouvat. Leccos kupujeme.Naďa baťůžek s místními vzory, jazzve, army lopatka, paňák s arménským motivem, nášivka s arménskou vlajkou, čepice. Drobné vrásčité ženě, která žebrala jsem přispěl docela obstojnou částkou, za níž se bude moci v restauraci dosyta najíst. Osobně jsem měl největší radost z dárku pro naši babičku, háčkovaný křížek jsem koupil od shrbené babičky, která se prodírala tím labyrintem stánků a na drobném dřevěném platu si přenášela v náručí celý krámek, který nabízel jí vytvořené háčkované výrobky. K ceně jsem připlatil, paní měla radost a já ji měl také.

Máme hlad, domlouváme se, že končící expedici bychom mohli zakončit nějakou kulinářskou vychytávkou, vydáváme se do doporučené restaurace Kavkazská taverna. Hraje zde živý klavírista, prostředí příjemné a milé, velký výběr pestrých jídel, ceny dražší, ale snesitelné. Jen personál se kaboní a obsluha silně pokulhává, zatímco jedni z nás již dojídají, dalším jídlo ještě není přineseno a již více jak hodinu čekají na svoji krmi, Zatímco my už máme plné břichy, Naďa s Fakym stále hladoví.

Vzhledem k tomu, že se zde účtuje 10 % přirážka za obsluhu, rozhodujeme se tuto částku nezaplatit. Číšník přináší matrjošku, v níž nacházíme účet, platíme ceny za svá jídla, někdo dá trochu více, za chvíli si obsluha matrojšku odnáší a za další chvíli je matrjoška zase před námi, nezaplatili jste vše.... Nakonec je přivolána vedoucí, které problém vysvětlujeme, řekne OK. a tím to hasne.

Cestou do hostelu zastavujeme v obchodu, nakupujeme jídlo, večer hrajeme do noci na kytaru, flétnu a zpíváme. Daniela s Maxem si povídají s majitelem hostelu, mají také plán, že by založili hostel v Plzni, tak sbírají praktické informace.

20. den - 4. 8. 2014

Za zvuků líbezného Nadina hlasu se probouzíme do nového jerevanského dne. Rychle podléháme městskému životu, stravujeme se z koupených potravin, přesto na některé z nás opět přijde bolení břicha okořeněné lutzem. Ke snídani nám hostelové hostesky vaří vajíčka natvrdo, sýr, čaj, káva.

Rozdělujeme se na 2 skupiny, jedna skupina si šla prohlédnout muzeum nejslavnějšího arménského režiséra Parajanova. Jakub, Faky a Eliška hledají kešky- 2 krát úspěch, 3 keše nenalezeny.

Sraz máme na náměstí Republiky, tradičně u pítka, jdeme hledat hudebniny, abychom dokoupili chybějící strunu na kytaru. Obchod se nám podařilo najít díky potulnému pouličnímu kytaristovi, který si v Jerevanu vydělává na své živobytí. Antonín si kupuje duduk, flétnu, která zní jako mix klarinetu a saxofonu. Naďa si udělala radost koupí plátku na klarinet a Eliška s Honzou si kupují dárek pro blízké- trsátko.

Posléze vyrážíme do kina Moskva na arménský film Díky tati- Thank you dad, Kuba s Honzou naším výběrem filmu pohrdli a upřednostnili Planetu opic ve 3D provedení. Faky zůstal v hostelu a pracoval na vizi Nairi blogu- ale asi je mu spíš blbě, nebo se mu nechtělo nikam chodit. Lístek do kina stál 1500 dramů, Planeta opic byla dražší za 2000 dramů. Je zajímavé, že cena lístku se odvíjí od času projekce. Čím později se promítá, tím dražší je lístek. Kino Moskva je multiplex, ale působíb rozhodně příjemněji než multiplexy u nás, které jsou součástí obchodních center. Je to především kino, několik promítacích sálů, sovětsky velkorysé prostory, kavárny, kluby, místo na posezení a popovídání.

Film Díky, tati, jsme si užili, při 2 scénách se smála jen naše poslední řada, to tehdy, když padlo slovo lutz, kterému jsme rozuměli a podruhé, když jsme rozuměli jménu hlavní postavy- Hovhanese. Jinak jsme odezírali obrázky a domýšleli obsah, který jsme jakž takž pochopili, stejně tak pointu filmu - https://www.youtube.com/watch?v=W0gijaw6xCQ . Americká dívenka s arménskými kořeny
navštěvuje zemi svého původu, země se jí zdá zašlá, lidé primitivní, civilizační střet veliký. Armény pohrdá, do momentu, než se zamiluje do pohledného řidiče zájezdového autobusu Hovhanese, kterého pozná na poznávacím zájezdu po krásách Arménie, kde procitne a uvědomí si hodnoty v Arménii skryté. Nechá se pokřtít, převezme vedení zahraniční nadace pomáhající Arménům, přestěhuje se do Arménie, čeká miminko, narodí se nový Armén, který ponese prapor tradic, hrdosti a odpovědnosti k arménským dějinám dále. Trochu kýčovité, ale pro Arménii symptomatické.
Společně se scházíme v SAS marketu, lze zde nakoupit vše, dají se zde rozměnit peníze, ostatně bankomatů je zde všude sposta. Dokupujeme dárky a potraviny na večerní hostinu, která nám byla přislíbena slečnou v hostelu. Mluvila něco o racích, ale že je to realita, jsme pochopili, až když okolo 22:30 přišel sympatický majitel hostelu. Dle tradice pronáší několik pěkných přípitků. O míru, který nezávislí cestovatelé přináší tím, že poznáním zemí a lidí odbourávají stereotypy a předsudky. Druhý přípitek směřoval k Čechům, kteří jsou dle něj nejzcestovalejším národem, třetí přípitek byl věnován lékařům a učitelům, kteří mají veliký vliv na život člověka. Stůl přeplněn dobrotami, koňakem Ararat, víno, pražená semínka. Učíme se jíst raky, odpadu hodně, masíčka málo, škoda jich. Možná to byli ti vylovení z jezera Sevan, rybáři, které jsme zde sledovali při našich taškařicích. Povídali jsme si, popíjeli, byli jsme varováni před nezřízeným pitím Íráncům, kteří sem cestují za alkoholem pravděpodobně proto, že si myslí, že zde Alláh nad jejich pitím přivře oči nebo proto, že si myslí, že do této křesťanské země Alláh nedohlédne. Na některé- Honza, Faky měla tato párty neblahý vliv, což se projevuje celý další den jejich otupělostí a malátností a nechutí cokoli podnikat.

21. den - 5. 8. 2014

22. den – 6. 8. 2014

Peníze:
Letenka Praha- Jerevan 8 300,- Kč
Balení zavazadel letiště Praha 100,- Kč
Výměna peněz letiště Jerevan 1 dolar – 405 dram, banka ASHB
Maršrut letiště Jerevan centrum města č. 18 – 200 dram / osoba + 50 dram batohy
8 crissantů + 3 x 1,5 l vody – 2200 dram
SIM karta – 500 dram
Chléb – 150dram
Opalovací krém – 800 dram
16 GB SD karta 7300 dram
Doprava maršrut Jerevan - Sevaberd 40 000 dramů / 10 osob s batohy
Najatý maršrut z Karahudj do Ughtasar a zpět a dále kaňmonem Vorotan – 45 000 dramů
pivo Kilikia 0,5 l 500dram
šwarma + lavaš 700 dram
Maršrut Khor Virap – Jerevan – 250 dram